Impetigo kůže

Vyšlo to kolem jejích 4 let.

Musela za sebe bojovat. Být neustále připravena se obhajovat. Jako by se porušila rovnováha v ní. Neklid, nervozita. Přecitlivělost smyslů. Příliš aktivní mysl. Neposednost. Nervové vyčerpání. Zatrpkla. Nedostatek emocionální vřelosti. Neprojevovala své city. Rezervovanost. Smutek, lítost, nemohla ale plakat. Odmítla se. Ubylo jejího vlivu, moci na sebe. Nedůvěra k sobě. Pocit vyčlenění. Velká přizpůsobivost, křečovitá snaha. Nemohla se sebou najít jednotu. Pocit osamělosti. Oddělení od emocí i od sebe sama. Dusila je v sobě. Nedokázala je sdílet, od-pouštět. Pocit vlastní nedostatečnosti. Ukládala je do sebe. Vytvářely v ní tlak. Direktivní chování. Její sebedůvěra byla závislá na jejich uznání. Pocit nesvobody. Nechtěla jim naslouchat. Prožít je. Lenost. Výbušnost, popudlivost, tvrdohlavost. Vyhýbala se jim. Potřebovala přijmout zodpovědnost za emoce, komunikovat je, ale izolovala se od nich, od sebe. Intelekt převládl nad emocemi. Všechno ji vyvádělo z míry.

Jako by musela bojovat se svými "negativními" emocemi a to jí tak vyčerpalo, že se od nich izolovala. Nechtěla je, odmítala se cítit, prožívat je.

Potlačovala je. Jako by měla pocit, že jí ubližují. Jako by si je zakazovala cítit kvůli tomu.

Jenže jich byla plná, plná nevyjádřených emocí, které ji uvnitř tlačily. Jako by nějak ztvrdla. Jako by kolem ní udělaly nepropustnou krustu. Jako by se posunula hranice její citlivosti.

A zároveň byla uvnitř sebe sama jako časovaná bomba. Stačilo málo a to nashromážděné si hledalo cestu, upouštění ven.

Dělala to jako rodiče.

Bála se, že ztratí svou tvář, když je, sebe prožije. Na jednu stranu velmi citlivá, ale na druhou stranu jí to nutilo vyjádřit výbuchy emocí.

Jako by všichni doma utápěli emoce v sobě, a neřekli je, nevyjádřili je na rovinu. Pravdivě to, co si myslí a s tím i emoce, které to doprovází.

Jako by se snažili být pořád hodní, tolerantní a laskaví. Jako byste se báli cítit a vyjádřit "negativní emoce". Vztek, hněv, ty, které určují naše hranice. Které nám určují, kde už to je na nás moc. Které nám říkají, kdy se postavit za sebe. Říct dost. Tady už ne.

Jako by to měli každý za sebe, vůči sobě spolu a vůči dceři taky.

Ona to dělala jako oni. Jenže ona potřebovala pevné hranice od nich, aby se cítila bezpečně. Potřebovala vidět, cítit, že zlobit se je v pořádku. Že má právo projevit se a postavit se za sebe. Potřebovala lásku, ale i ráznost.

Jako by to tou kůží tryskalo ven z ní. Jako by to byla ta citlivost k sobě, která je živá a která potřebuje být prožívaná.

A zároveň je to i poselství pro rodiče.
Aby upřímně komunikovali svoje pocity a emoce, ať jsou jakékoli.