Jste svým tělem

04.07.2023
Nejste hlasem ve své hlavě.
Jste ten, kdo ten hlas slyší.

Váš hlas a myšlenky jsou představy o vás.

To, kdo doopravdy jste je ten, kdo naslouchá.

Vaše tělo.

Celý život bylo s vámi.
Celý život je vámi.

Někdy v dětství jsme se ale kvůli potlačováním pocitů a emocí uzavřeli, oddělili jsme se od sebe, svého těla do hlavy.

Odcizili jsme se sami sobě.
Opustili jsme se.
Zůstali jsme viset ve vzduchoprázdnu.
Opuštění a osamělí.

Viděli jsme jen druhé, co oni, jak oni nás vidí a nedokázali jsme se vrátit svou pozorností k sobě.

Jako bychom se ocitli bez domova. 
Jako bychom se neměli kam vrátit.
Jako bychom nikoho neměli.
Sami uprostřed světa.
Bez svého života.
Vyhoštěni.

Ale navzdory všemu, navzdory tomu, jak jsme o tom, o sobě přemýšleli, jsme tu stále byli.

Tichý svědek. Teplá náruč. Přijetí. 
Bůh = tělo, bylo vždycky s námi. Námi.
Jen jsme si to nedokázali uvědomit.

Nikdy jsme nebyli sami.
Nikdy jsme nebyli opuštění.

Jen jsme v sobě zemřeli, když jsme přestali projevovat sami sebe skrze tělo, své emoce. Když jsme přestali vyjadřovat to, co cítíme. 

Sami sebe.

Odevzdali jsme moc nad sebou, svým tělem, životem a prožíváním se druhým.
To, jak nás vidí a jak na nás reagují bylo důležitější než to, jak my se cítíme a prožíváme.

Žili jsme ve věčném boji mezi hlasem morálky a tím, co jsme cítili a potřebovali my.

Je čas se vrátit domů. Obrátit svou pozornost k sobě. Bez ohledu na druhé si uvědomit, jak se cítíte a co prožíváte.

Vrátit si moc nad svým životem zpátky.
Dovolit si prožívat sám sebe.
Cítit svou pravdu.

Důvěřovat sobě, svému tělu, Bohu.
Skrze pocity a emoce nás vede.
Žije nás. 
Žije vše, co je.
Všichni jsme jedno.

Pusťme se a dovolme to.

Naše tělo je naše duše.
Všechno na Zemi má duši.
Skrze ni jsme spojeni.

Jakoby bychom vnímali, že jsme všichni jedno, ale nedokázali jsme si uvědomit sami sebe.

 

© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!