Moje Cesta

Včera jsem se zamýšlela, v čem ta cesta byla důležitá pro mě? 

A našla jsem staré dopisy... Na začátku...

🌿

"Jinak jsem se vydala na cestu, ke které jsem směřovala asi od začátku... Jak jsem hledala Boha, tak mám pocit, vím, že jsem ho našla a že jen on je cesta... Pokud půjdu v životě s ním, pokud se mu odevzdám a budu následovat cestu, kterou mi bude ukazovat, tak můj život bude naplněný... On je láska..

Od toho, kdy jsem ho přijala do srdce mám pocit, že černá magie není. Že to je jen o lidech a jejich egu, duchovnu a víře, že všichni jsme jen lidé, kteří věří nebo nevěří a mají různé strachy..."

.... Dnes je zvláštní den, motá se to ve mě... jako bych se vracela a váhala, jestli to je dobře,

jako bych se zdráhala přijmout toto cestu, Bohem vytyčenou a chtěla jít zpátky 

Tak snad to projde a přejde... Vím, že to rozum bojuje, nebo srdce?

Co je dobře vlastně?

Asi být v přítomnosti a nevracet se a věřit, Bohu...

že ta cesta je dobře, že je potřeba něco pustit, aby se uvolnilo místo novému...

Vím, že to jsou pocity, které procházejí....

A že dojdu tam, kam mám...

Nakonec..

Věřím v Boha. Věřím v cestu, která nám je předurčena, věřím, že když se necháme

 vést intuicí, a když odhodíme strach z neznáma a s otevřeným srdcem se necháme

vést, věřím, že se nám splní všechny sny v životě. A budou ještě mnohem

 krásnější, než se nám kdy zdálo... :-).

Jsem pro někoho divná?

Určitě. Došlo mi to nejvíce pro zveřejnění článku o sobě na mých stránkách.

Potom přišly reakce...

Zdám se lidem divná a naivní díky mému pohledu na život, díky mé víře v život, v lásku, v Boha...

Protože věřím, že všechno, co v životě přijde mne může posunout dál, že se nemusím smířit s málem, že můžu chtít víc...

Protože věřím, že Bůh je se mnou v každém okamžiku a vše se děje tak, jak má, i když se mi to v některých chvílích nemusí zdát...

Na reakcích je poznat myšlení, pocity lidí, kteří tuto víru – v život, v sebe, v Boha nemají. Tito lidé žijí v „tvrdé realitě“.

Nedovolí si snít, nedovolí si chtít víc od sebe, života... Spokojí se s málem.

Nevadí mi, že jsem pro ně divná. Svým způsobem mi jich je líto, protože přicházejí o kouzlo, radost, důvěru, který život s vírou přináší. V jejich reakcích je smutek a strach. Ztratili nebo nevidí možnost volby. Ale je to jejich cesta, kterou respektuji.

A jsem šťastná za tu svoji, troufám si říct, vědomou cestu, která se mi zdá jednodušší než jejich, protože důvěřuji Bohu, že přijde vždycky to, co má a ve všech situacích se snažím nalézt odpověď a poselství... Tím se člověk snáze a rychleji se vším dokáže vyrovnat a nezabředává a neutápí se zbytečně v různých situacích...

Nic se neděje náhodou a když člověk začne sledovat různé "náhody", docházejí mu souvislosti a vidí, jak všechno do sebe zapadá.

Život je krásná a kouzelná cesta :-). Díky Bohu za něj :-)."

🌿

A přišlo mi, že za tu dobu jsem došla z víry v Boha někde mimo mě ke ztělesnění Boha.

Nebyla to lehká cesta. Hodně mi pomohlo mateřství a partnerství. Svatá trpělivost mého přítele. 

Jako by mě vedl sám život. Krok po kroku.

Bolelo to a bylo to mnohdy na dřeň... Roky emočních výkyvů, hledání se v naukách, informacích, druhých... 

Postupné odžívání a uvědomování si souvislostí... Odkládání toho, co nejsem já, myšlenek a přesvědčení... Stahování svých projekcí z druhých. Vnímání pravdy zevnitř. 

A někdy bylo opravdu těžké s tím být... 

Snaha pochopit a porozumět sobě, tomu, co prožívám a skrze druhé se vracet k sobě.

K tomu, kdo jsem doopravdy já. 

Ale ta cesta mě dovedla k uvědomění, že můj Bůh, tak jak to vnímám já, je tělo a příroda. Že skrze něj můžu cítit vedení, podporu, náruč a oporu. Že se mu můžu odevzdat a jít životem s pocitem, vědomím, že nikdy nejsem sama. 

Že to nejdůležitější, co nás může naplnit je Boží láska - tělo, které má naší pozornost a cítí se milované - ví, že je vnímané a že je partnerem, ne pouhou věcí, kterou využíváme. 

Potom ono miluje i nás a my můžeme zažívat lásku. Cítit se milovaní a zároveň milovat. Ztělesnit tu lásku. Živého Boha. Přírodu, která nás stvořila. 

Nejvíc nás může naplnit být v tomto vztahu, pečovat o sebe, své tělo, postarat se, o své city. Vidět se, vnímat se - stát se jedním. Ztělesnit se.

Pozvednout to tělo, které jsme odvrhli jako věc, stroj přírody a rozkouskovali ho na orgány a buňky a uvědomit si, že je živé, cítící a myslící, že já jim jsem.

Skrze něj jsem součástí přírody, která celý náš svět udržuje v rovnováze a řídí zákony, které převyšují naše chápání. Jak to všechno bylo stvořeno, jak to je tvořené, v úžasné synchronicitě dějů a vztahů...

Na celé zemi, v tom všem, co je, má každý z nás, ať člověk nebo cokoliv živého, své jedinečné místo. Je o nás postaráno. Jsme žití a vedení. Jsme boží stvoření.

Jediné, co potřebujeme se odevzdat. Přestat bojovat se skutečností - s tím co a jak cítíme a prožíváme a následovat to vedení. 

Protože naše malé já neví. Naše běžná osobnost je poskládaná z přesvědčení, naučená z informací a podléhající morálce a lidským zákonům.

Ale to velké Já, skrze tělo matka příroda, VÍ co a proč a kam. 

A čím víc vzdorujeme a bojujeme a chceme to po svém, tím víc to bolí. Tím víc jsme oddělení a nemocní. 

Pokud se máme uzdravit, jako lidé a lidstvo, potřebujeme si to uvědomit.

Zastavit se ve shonu všedních dnů, které kradou naši pozornost a zaměstnávají nás tak, abychom potlačili svou přirozenost. Abychom neměli čas se cítit a vědět o sobě... 

A uslyšet konečně šeptání našeho těla. Dát mu prostor, aby se vyjádřilo. Jak se v našem životě cítí a co potřebuje. Prožít všechny pocity a emoce, od kterých jsme se oddělili. 

Uvědomit si, že jsme se celou dobu hnali za pocitem živosti a naplněním mimo nás a přitom stačilo tak málo...

Uvědomit si své tělo.

Cítit s ním. Se sebou.

Spojit se i s přírodou.

A zjistit, že skrze ni jsme věční.

V koloběhu života a smrti.

Začátků a konců.

Mezi nádechem a výdechem.

Není čeho se bát.

Život prostě jde dál.

A my jím jsme. 

Jsme jedno.

V nekonečně jedinečných formách.

Milovaní a opečováváni tou, která nás stvořila.

Přírodou.

🌿

Vím, že jsem stále divná pro mnohé tímto pohledem. 

Já jsem si toho vědění ale bytostně vědoma. Zevnitř.

A to je víc, než všechny filozofie světa. 

Mirka Zagozdová 

🌿

www.mezi-svety.cz