Naše tělo

Žena má strach ze smrti, rakoviny.

Cítila ses poražená. Neúspěšná. Ztratila jsi svobodu. Lhostejnost k sobě. Nevážila sis sama sebe. Ztratila jsi svou hodnotu. Očekávala jsi ji z venku. Pocit, že jsi nedostala to, na co jsi měla nárok. Zanedbávala jsi své tělo. Sebe sama. Jako by jsi v něm nebyla přítomna. Nechtěla ho. Odmítala ho. Porazila jsi sama sebe. Strnulost, neprůbojnost. Nedostatek vitality. Cítila ses přemožena. Jako by ses ovládala. Otupělost mysli a smyslů. Vnější dojmy nepronikly dovnitř. Silný pocit izolace. Úzkost vyvolaná vlastním stavem. Cítila ses bezmocná. Převálcovaná sama sebou. Jako by sis sama házela klacky pod nohy. Manipulovala jsi sebou. Smířila ses se svým nevyhovujícím postavením. Toužila jsi být citlivá, živá, přijímající se taková, jaká jsi byla, ale kritizovala ses. Jako by jsi sama sebe vyvedla z míru se sebou. Nedokázala ses se sebou vyrovnat. Neuvědomovala sis nezávislost své duše na vnějším prostředí.

Jako bys odmítala své tělo, ale neuvědomila si, že tím odmítáš sama sebe. Jako by ses povýšila nad něj a chtěla se jinak. Podle standartu společnosti. Jako bys korigovala jeho projevy a nejradši se ho neúčastnila.

Jako by ti ale tím chyběla živost, po které jsi toužila, protože citlivost a živost duše vyplývá ze zabydlení se ve svém těle, v jeho přijetí, prožívání. Jako by sis to neuvědomovala odepřela si tím vitalitu.

Jako bys tělu upřela jeho hodnotu. Jako by sis tím odepřela svou jedinečnost. Jako by ses nechtěla taková jaká jsi prožívat a užívat si života v tomto těle. 

Jako bys svou hodnotu nějak brala ne z prožívání sebe sama, ale z hlavy. 

Těžko se mi to dává do slov. Jako by ses sama o sebe nemohla opřít, protože ses odmítla. Ztratila jsi životního partnera v sobě, protože ti nebyl dost dobrý, takový jaký byl. Jako bys ho vyhostila a neuvědomila si, že skrze něj jsi ale živá. Že díky němu můžeš být na tomto světě, cítit se a prožívat. Jako bys to odmítla. Odmítla své tělo. Svou jedinečnost.

Jako bys ztrácela spoustu energie tím, že ses snažila se neúčastnit života v něm a skrze něj. Nechtěla jsi cítit, prožívat emoce, smysly, tělesnost. Jako by ses vznášela v hlavě a ono tě spíš obtěžovalo.

Jenže ta energie a vitalita pramení právě z prožitku, když si dovolíme naplno se vtělit. Přijmeme sami sebe tělem i duší. Když v sobě nemáme vnitřní boj a odmítání se. Když si dovolíme být citliví a živí. Bez ohledu na okolí.

Protože teprve potom, když řekneme ANO životu v těle, teprve potom jsme živí. Když to tělo přijmeme jako jedinečný dar, prostředek k tomu být tu na Zemi. Když dovolíme Bohu v nás se skrze nás, jedinečnost těla a prožitků prožít. Když se necháme vést tělem a ne myslí. 

Potom jsme synem boha a člověka i my, jako byl Ježíš. Potom máme sílu a energii na to, co skrze nás má být vyjádřeno. Když to dovolíme.

Jako by to je vnitřní sňatek mužského s ženského principu v nás. 

My jsme totiž zázrak.

Každý, ať člověk nebo jakékoli stvoření na této zemi je jedinečné. Jedinečná forma, která se projeví jen jednou a potom už se nikdy nebude opakovat. 

To, jak vypadá,co prožila, jak se cítí, prožívá, vztahuje... Je teď. Je to zázrak, který se už nikdy nebude opakovat. 

A my si toho nevážíme a necháme se tlačit do toho, neprojevit se, nebýt viděni, neužívat si to, potlačovat se, kritizovat se... 

Jako bysme normy světa vztáhli na sebe a zapomněli na to, že na tu chvilku, co jsme tady... si to můžeme prostě užít. Radovat se z toho, že jsme právě takoví. Užít si druhých, že jsou právě takoví, že je taková různorodost... Žasnout nad jejich jako jakostí a obohatit se jí...

A místo toho se potkáváme, kritizujeme a tu chvíli v této formě neprožijeme tak, jak bychom mohli... 

Protože až naše hvězda jednou zhasne, tak už se nerozsvítí ta stejná podruhé, ale bude mít jiné zbarvení.... bude to jiný příběh...

A i když jsme to pořád my, to všechno, tak máme jedinečnou příležitost. Teď.