Zlost na dceru

08.09.2021

Žena bydlí v domě s rodiči. Poslední měsíce má vztahový problém s otcem. Připadá si před ním jako malá, neschopná holka, která musí dělat to, co táta nařizuje. Vztek z toho si vybíjí na dceři, výčitkami a ponižováním. Nechce to dělat, ale nemůže to zastavit. Potom se bojí, jestli ji dcera ještě přijímá a omluví se a snaží se vše vysvětlit. Pozoruje ztrátu důvěry. Rodiče má ráda, ale vztek a vzdor začíná být silnější než ona.

Vyšlo to kolem vašich 3 let.
Cítila jste se zraněná. Nedokázala jste obhájit svou integritu. Musela jste si nechat líbit ubližování, psychické i fyzické. Nebyla jste se schopná ochránit. Cítila jste strach se projevit, ukázat, jak se doopravdy cítíte. Cítila jste přílišnou úctu k rodičům. Velká přecitlivělost nervů. Příliš jste se zabývala společenskými normami. Nebyla jste schopná vzdoru. Podřídila jste se. Nerovné postavení. Všichni se jevili důležitější než vy. Velká citlivost. Cítila jste se ponížená, degradovaná níže, než jste se cítila. Tendence se povýšit, aby jste skryla svoje ponížení. Nespokojenost se svým nevyhovujícím postavením. Kritizovala jste se, moralizovala, ponižovala sama sebe. Necitlivost, chlad. Chtěla jste vypadat příkladně, s důrazem na vysokou morálku. Lhala jste o sobě, snažila se vytvořit o sobě představu vlastní velikosti. Problém s přijetím sebe, světa, jaký byl. Cítila jste se opuštěná. Oddělená od sebe. Všichni byli důležitější než vy. Byla jste ochotná jít proti sobě a ubližovat si,manipulovala jste sebou ze strachu z dalšího opuštění. Bála jste se samoty. Potřebovala jste ale se sebou soucítit. Cítit se. Cítila jste se v pasti. Naprostá bezvýchodnost. Nechtěla jste si to ale přiznat. Panika, neklid, narůstající agresivita, postupná rezignace. Ztratila jste svobodu. Nechtěla jste to tak, ale dělala to. Cítila jste se nejistá. Úzkost. Vyhýbala jste se emocím. Výbušnost. Potřebovala jste se účastnit života na všech úrovních, cítit se živá, ale jako byste se oddělila od společnosti i od těla. Jako byste se pozorovala z dálky, z hlavy. Jako byste neměla fyzické potřeby. Necítila jste se. Neúčastnila jste se sebe, života v sobě, v těle.
Jako byste se nedokázala přiznat ke svým pocitům. Jako byste odmítala to ponížení. Jako byste to nechtěla prožívat. Jako byste to takhle nechtěla.

Jako byste se povýšila nad to cítění toho všeho do hlavy, myšlenek a nechtěla si přiznat tu pravdu. Cítit tu pravdu. Cítit pravdu o tom, jak jste se cítila.

Jako byste se povýšila sama nad sebe, do myšlenek a místo cítění sebe a všeho, v pravdě toho, jaké to bylo, jste začala přemýšlet o tom, co by bylo kdyby... Jako byste si začala vytvářet iluzi o tom, o sobě, že to je jinak.

Jako byste se úplně odpojila od těla, cítění sebe a té pravdy a snažila se žít nějaký příběh o tom, že to tak není. Lhala jste o tom, co cítíte a prožíváte. Potlačila jste to a snažila jste se navenek vypadat jinak, než jste se cítila.
Jenže to tělo to pořád cítilo a prožívalo stejně, jen vy jste se k němu, k tomu, k té pravdě uvnitř vás nehlásila. Jako by jste se rozdělila.
Na jednu stranu jste se snažila neprožívat to, co jste cítila a na druhou stranu jste se na to dívala z hlavy a nechápala jste, nerozuměla tomu, co cítíte a proč to cítíte. Jako by vám unikaly souvislosti. A cítila jste se bezmocná, obětí v té situaci.

A ty potlačované pocity se hromadily a vybuchovaly v nekontrolovatelných výlevech emocí, které potřebovaly ven.

Jako byste se cítila ponížená, ale zároveň jste ponížila sama sebe. Jako byste se k dceři chovala tak, jako se někde uvnitř chováte sama k sobě. Ten nepřiznaný vztek si vybíjíte na ní, to ponižování a výčitky jsou vaše k vám, ale vidíte se v ní na nějaké úrovni, protože od sebe jste se odpojila. Jako by ona byla malá vy tenkrát.
Ztrácíte důvěru sama v sebe. A zároveň někde v sobě potřebujete vědět, že to, co cítíte je v pořádku a že i přes to můžete být přijímaná.
Zkuste si uvědomit, že celá ta situace je výlev z vašeho dětství, ke kterému jste se nepřiznala. Že ty pocity k dceři jsou pocity, které jste prožívala vy tenkrát. Že v ní vidíte sebe a chováte se tak vlastně sama k sobě.

Potřebujete se s tím vědomě spojit, protože jste se tenkrát od toho oddělila. Přiznat se k tomu, že jste se tak cítila. Proto se vám to opakuje a vrací.
To, co jste vy prožívala v dětství teď prožívá vaše dcera. Váš vztah s rodiči se přenáší na váš vztah s dcerou.

Jako byste se toho ale neúčastnila. Jako by to šlo mimo vás. Jako by ten vztek od táty jste přehodila na dceru, ale vy jste to jako by necítila. Jako by to šlo mimo vás.

Jako byste si to nebrala osobně. Jako byste si neuvědomovala to, co cítíte ve vztahu s tátou. Jako byste přímo na něj nereagovala, ale distancovala se od toho. Jako dítě jste se bála se vyjádřit k tomu, jak se choval, pravdivě sama za sebe, tak jste se od toho oddělila.

Jako byste si to raději vůbec nepřipustila a neprožila jste to. Zůstala jste mimo sebe, v hlavě. Jen to viděla,jako by z dálky.A abyste to přežila, tak jste dělala, že se vás to netýká. Oddělila jste se od prožívání sebe. Nechtěla jste to vnímat, cítit. Ani na to reagovat.

A všechno to potlačené se teď valí skrze dceru ven. Jako byste potřebovala dospět tím, že když budete s tátou, tak si VY v tu chvíli uvědomíte, jak se cítíte, co prožíváte, pravdivě sama k sobě. Přiznáte se ke svým pocitům. Nemusí to být formou boje s ním, jen stačí si buďto uvědomit to nebo i vyjádřit svou pravdu, jak to VY cítíte. Zůstat u sebe a při tom, co se děje. Cítit sebe.
Protože když to neuděláte, když zůstanete mimo, opustíte se v té situaci, potom se zpětně zlobíte sama na sebe, že jste se opustila a ten vztek vyjádříte vůči dceři, ve které vidíte sebe.

Vy jste zodpovědná sama za sebe. Potřebujete v interakci s druhými cítit sebe, ne dívat se na ně. Potřebujete se vztahovat k sobě a vyjadřovat SVOU vlastní pravdu. Potřebujete si uvědomovat sama sebe, jak se v tom všem cítíte Vy. A to vyjadřovat. Svůj jedinečný úhel pohledu. Sama sebe.

Takhle jsme to prožívali skoro všichni. Neuměli jsme obhájit, bránit se a báli jsme se vyjádřit vůči našim rodičům. Tak jsme utekli sami před sebou. A život nám poskytuje příležitosti se zase k sobě vrátit a uvědomit si sami sebe.

My jsme načetli naše rodiče a chovali se jako oni. Jenže oni to neviděli. Byla to jiná doba. Nepoznali se v nás a tím víc je iritivalo naše nastavené zrcadlo. Nepřiznali se k vlastním stínům. K pocitům a emocím, které v sobě popřeli kvůli jejich výchově...

Naše děti načetly nás a my si to uvědomujeme, že musí být cesta, že takhle to nechceme. A děti nám v tom pomáhají. I ony jsou součástí té změny, evoluce, vývoje rodu. Díky nim se můžeme uvidět a změnit. A není to přes noc. Je to i jejich lekce. Ony si to takhle taky vybraly. Bolí to, nás i je...

Ale my to měníme. Jdeme krok za krokem, osvobozuje sebe i je, aby to oni nemuseli žít jako my. Aby se poznaly a uvědomily si samy sebe dřív než my, v dospělosti. O tom je celé hledání. Celý osobní rozvoj. Aby jejich děti už nemusely třeba vůbec trpět nevědomými rodiči.

Dcerka vám pomáhá a chce to. Život to tak chce. A vy jste statečná a odvážná, že jste vykročila. Že jste si přiznala pravdu, že to tak nechcete. Že se chcete změnit. Uvidět sama sebe.

Nemusíte se držet, bát se sama sebe, ale uvědomujte si sama sebe. Jak vy to máte. Bude to proces. Možná to zase vypustíte na ni... Ale uvědomíte si to. Budete vědět, že se to mění. Že se vracíte k sobě. A jednoho dne budete cítit, že to je jinak.