Autorita malé dcerky

Vyšlo to kolem jejích 6 let.

Cítila se lhostejná, zbytečná. Všechno ji bolestně skličovalo, a tak zůstávala uzavřena ve svém světě. Uvědomovala si to. Jako by sama sebe omezila. Ztratila se sebou kontakt a nikde nenacházela uspokojení. Ztratila kontrolu nad sebou. Absence respektu k sobě. Cítila se zničená. Potlačený hněv z bezvýchodnosti situace. Pocit křivdy. Myslela si, že je nemilovaná. Ve skutečnosti ale nedávala své city sama sobě. Neuvědomovala si, že ty city jsou její. Že patří jí. Myslela si, že je nemilovaná okolím, ale neuvědomovala si, že to ona se nepřiznává ke svým citům, k tomu, co cítí, že to je její. Vůči ní. Ne vůči druhým. Snažila se proto zaujmout druhé. Myslela si, že oni to způsobují, jak se cítí. Udělala ze sebe sama oběť svých pocitů. Snažila se získat druhé, získat jejich pozornost, vypadat pro ně přitažlivá. Využít je tak pro sebe. Aby oni ji milovali. Ale bez lásky, citů k sobě. Jako by kvůli tomu stagnovala. Nedělala to, co ona chtěla. Byla závislá na ostatních. Pasivita. Nechala se ovládat druhými. Rezignace na vlastní životní cestu. Jako by se jí kvůli tomu nedostávalo vlastních životních zkušeností, díky kterým by rostla. Velká přizpůsobivost druhým. Strach z jejich kritiky. Pocit, že se nemůže projevit, ukázat sama sebe. Jako by se proto adaptovala na přání okolí. Cítila se přemožena pocitem, že je nevítaná. Jako by se zablokovala její energie, přirozenost. Plachost, neklid, stydlivost. Cítila se nechtěná. Odmítnutá. Potřebovala se cítit celistvá, uvědomovat si sama sebe, vycházet ze sebe. Chránit si svou integritu zevnitř, ale cítila se zraněná. Měla pocit, jako by byli všichni důležitější než ona. Bála se projevit, nebyla schopná se za sebe postavit. Jako by si nechala vnitřně líbit ublížování. Jako by si ona ubližovala.

Jako by si nedokázala uvědomit sama sebe a to, že její city a pocity patří jí. Že jsou vůči ní samotné. Že se netýkají nikoho kolem ní, nikoho mimo ni.

Jako by si myslela, že to oni způsobují to, jak se cítí a stala se závislá na jejich chování vůči ní. Jako by se cítila jejich obětí. 

Ale nedokázala si uvědomit, že tu oběť ze sebe děláte ona tím, že si neuvědomuje, že všechny ty pocity jsou její a vytáčí je ven, na druhé. Jako by oni mohli za to, jak se ona cítí. Nedokázala se ale přiznat sama k sobě, uvědomit si, že její city se týkají jí. Ne druhých.

Jako by si jejich chování vzala osobně a neuvědomila si, že stejně tak se jejich city a emoce týkají jich, ne jí. Ale myslela si, že za to může ona, jak se oni cítí.

Jako by se cítila v jejich područí. Že oni můžou za to, jak se ona cítí a ona můžete za to, jak se oni cítí. Začarovaný kruh. A ač nebylo v jejích silách skrze ně ovlivnit svoje pocity, stejně tak nebylo v jejich silách ovlivnit její pocity. Patová situace.

A přesto se snažila změnit, přizpůsobovat jim. Bála se, že je špatně, že se oni pořád TAK chovají a ona se pořád tak cítí... A došlo to tak daleko, že si začala myslet, že je na vás všechno špatně a cokoli uděláte je špatně a tak se snažila nebýt, nic nedělat a neprojevovat se. Začala se za sebe stydět. Jako by úplně potlačila svou energii, svou přirozenost.

Jako by se dala všanc všem a všichni vás ovládali. Že to ONI jí nedovolují se chovat přirozeně. Že to kvůli nim se musí chovat jinak, potlačovat se. Že oni ji soudí.

Jenže jí nedošlo, že ve skutečnosti se nic z toho doopravdy neděje. Že ona si jen myslí, že to tak je. Že se cítí jako oběť...

Ale že doopravdy má každý svůj svět. Každý má své city, ke kterým když se přizná a přijme je jako svoje, tak si zároveň uvědomí, že i všichni okolo něj mají svoje city a ty ty patří jen jim. Že nikdo ve skutečnosti nemůže za to, jak se kolem něj druzí cítí. Že každý je uvnitř sebe celistvý a má moc nad tím, jak se cítí a že se podle toho může vždycky zachovat. 

Že ona se potřebujete prostě jen cítit a vztahovat se pravdivě v každé situaci sama k sobě. Ne ty mi děláš, a já se kvůli tobě tak cítím. Ale ty něco děláš a já se takto cítím. Já to takto cítím. Protože to já je ten můj jedinečný úhel pohledu na to, co se právě děje. Je to vaše zpětná vazba na situaci, jak ji cítíte. Je to vaše jedinečné vyjádření se.

A podle toho, jak se bude ona cítit, se zachovat. Přijmout SVOU vnitřní autoritu. Postavit se za sebe. Já to takto cítím a já potřebuji tohle říct, udělat. Už nemyslet na to, co od ní můžou čekat druzí. Už nepotlačovat sama sebe a svoje pocity, emoce a potřeby. Ale dovolit si vyjít ze sebe. Z toho, jak to má ona.

Dcerka jí jen ukazuje, jak se vzdává sama sebe kvůli druhým. Od ní se jí to totiž nejvíc dotýká. Nejvíc to vnímá. 

Zároveň, čím víc si dokáže udržet svou pozornost u sebe, tím víc bude respektovat i druhé, že oni to nějak mají. Nejen, že uzná, že se oni můžou cítit tak, jak potřebují, ale zároveň jim dokáže vymezit pevné hranice, pravdou o tom, jak ona to má. A postavením se za sebe.

Jako by na nějaké úrovni pohrdala sama sebou. Svou jedinečností. Jako by popřela sama sebe. Jako by potřebovala uznat a přijmout sebe sama takovou, jaká je. Postavit sama sebe na první místo. Tohle jste ona a její život. 

Dcerka jí tím ukazuje, že ona tam vlastně není. Že se nevnímá. Že si s ní může dělat, co chce. Že se vzdala své moci sama nad sebou, kterou si potřebuje vzít zpátky. Uvědomit si sama sebe, že tohle jste ona. Svéprávná, úžasná žena, která má svůj život ve svých rukou. Že ona je ta nejdůležitější ve jejím životě.