Možná jsme jako děti chtěli být v duchu příliš čistí. Přijatelní.
Tak moc, že jsme se začali bát sami sebe. Svého těla. Jeho projevů.Pocitů, emocí a živosti.
Mysleli jsme, že okolí reaguje na nás.Že jsme špatní a vinní tím, jací jsme.
Začali jsme utíkat před svým stínem. Sami před sebou.
Snažili jsme se necítit svoje...

Možná jsou naše vztahy příležitostí navázat vztah sami k sobě.
Možná jsme byli vedení se odevzdat druhému, ale potřebujeme patřit sobě.
Jako děti jsme přišli o moc nad svým tělem a životem. Nad sebou samými.Všichni byli větší a důležitější než my.
Naučili jsme se poslouchat a jít proti sobě, ubližovat si, abychom vyhověli těm druhým.
...

Někdy hledáme lásku všude kolem nás.Hledáme jí ve vztazích, ve věcech.
Máme pocit, že nám něco chybí.Že jsme byli o něco ochuzení.
A tak chodíme světem a zkoušíme TO najít. Přes lidi, zážitky, cesty...
Oči máme na stopkách a bojíme se, že to mineme. Že to propásneme, že o to přijdeme.
Jsme pořád venku, už jsme...

Teprve když přijmeme svou smrt, můžeme žít.
Teprve když si přiznáme, že jsme se kdysi dávno pohřbili pod nánosem představ o sobě, můžeme ožít.
Teprve až všechny ty představy prohlédneme, až si uvědomíme to, co nejsme, objevíme sami sebe.
Teprve až se přestaneme ohlížet na druhé a dívat se ven, až otočíme svůj pohled k sobě ,...

Když nám umírá nás zvířecí přítel, jsme plni pocitů, které se nás dotýkají v hloubi naší duše.

Nejen kvůli našemu čtyřnohému příteli, ať to je pes, kočka, kůň či jiný druh.
Ano, bude nám chybět. Mnohdy to byl jediný tvor, se kterým jsme si dovolili být sami sebou. Který nás miloval se vším všudy. Přijímal nás....

Možná jsme za Boha venku, mimo nás, v nebi, skryli morálku společnosti. Pohled z vrchu.
Za všechna ta přikázání a pravidla o tom, jací máme být a jak se máme chovat, abychom byli přijatelní.
Možná, když jsme uvěřili této vnější autoritě a začali jsme se bát sami sebe, byli jsme snadno ovladatelní.
Možná jen bylo zneužito naše...

Možná jsme všichni jako spící princezny, které čekají na prince, který je vysvobodí.
Možná jsme kdysi jako malé děti měli pocit, že nikdo nestojí o naši lásku.
O naše vyjádření citů, emocí, myšlenek, našeho vnitřního života. O nás samotné.
Stáhli jsme se do hlavy a zůstali tam jako ve věži. Osamělí. Oddělení od sebe, svého těla, života, citů... ...

Možná je vaší reakcí na strach popírání. Možná cítíte zmatek, nechcete tomu věřit. Možná se zlobíte. Možná se ptáte, proč zrovna já? Možná se všechny ty pocity střídají. A je tam spousta dalších. Možná se tak moc bojíte, že se pořád pozorujete. Možná se vyhybáte tomu vůbec něco cítit. Možná jste úplně zahlcení a nevíte, co dělat.

Možná smrt není opakem života, ale jeho fází. Možná to je jen výdech, než se znovu nadechneme v jiné formě. V jiném těle..
Možná jsme ze smrti udělali strašáka. Možná se celý život bojíme zbytečně. Stejně smrti neutečeme.
Možná by bylo úlevné se zastavit a přijmout ji. Uznat svůj konec. Přijmout svůj odchod.
Možná by bylo úlevné...

Bojíme se nemocí a bojíme se smrti.
Chceme žít a přitom jsme se vzdali života.
Jenže život venku je jen odrazem života uvnitř nás. Život se odehrává v nás.
Život = naše city, emoce a prožívání sebe sama.
Jako malé děti jsme se báli jej vyjádřit. Nedokázali jsme říct, co cítíme a naše emoce byly...