Bradavice na noze

Cítila se opuštěná. Bála se dalšího opuštění. Cítila se oddělená od sebe. Byla ochotná jít proti sobě a ubližovat si. Potřebovala soucítit se sebou, cítit se. Všechno bylo proměnlivé. Až nenávist vůči sobě. Necítila se bezpečně se sebou. Snažila se to skrýt. Jako by sama sebe zklamala. Cítila se nepřijatelná uvnitř. Cítila úzkost z toho, jak vystupuje navenek. Snažila se vytvořit formální image. Nechtěla, aby to šlo vidět. Styděla se za to. Cítila se lhostejná, zbytečná. Všechno ji bolestně skličovalo. Zůstávala uzavřena ve svém světě. Uvědomovala si to. Nikde nenacházela uspokojení. Omezovala se. Bez respektu k sobě. Cítila se zničená. Absence radosti a nadšení ze života. Ze sebe. Potlačený hněv z bezvýchodnosti situace. Ulpěla na pocitu křivdy. Ztratila v sobě oporu a nebyla schopná pohybu. Úzkost, zoufalství. Hledala viníka toho. Nespokojenost. Potřebovala se sebou souznít, ale převálcovala se. Bezmoc. Jako by si sama házela klacky pod nohy. Smířila se se svým nevyhovujícím postavením. Vzdala snahu mít to jinak.

Jako by nějak sama sebe odsoudila. Jako by odsoudila své tělo. Jako by měla pocit křivdy, že za něco může a oddělila se od něj.
Jako by nějak sama sebe nenáviděla. Jako by nechtěla být tou, kterou byla. Chtěla to jinak. Chtěla být jiná.

Jako by sama se sebou nechtěla žít. Jako by neměla radost z toho, že je a jaká je. Jako by se pořád kritizovala a odsuzovala a šla proti sobě.
Jako by si neuvědomovala, že ten hlas, ta kritika a věčná nespokojenost není ona. Že to je hlas, který byl výsledkem toho, jak se naučila za ty roky dívat se na sebe cizíma očima. Ale že to není ona.

Nedokázala si uvědomit sama sebe. To, že ona, to její pravé já je pocit, který má ve svém těle. Sama ze sebe.

Nedokázala se ucítit zevnitř a dívala se na sebe jen z venku.

Jako by si potřebovala uvědomit, může doma u zrcadla, že to, co vidíš je ona. A to, co cítí, ona, je pravda o ní. A to, že celou dobu myšlenkami druhých trýznila sama sebe. Potřebuje se vědomě vracet k zrcadlu. Uvědomovat si sebe sama, dotýkat se sebe sama. Vědomě se hýbat. Být se sebou, pozorností u sebe. U toho, co dělá... Říkat si, tohle jsem JÁ. Já cítím... Já potřebuji...

Tohle tělo, to, co cítí, to obdržela jako svůj jediný dar a domov do života. Tělo, city, emoce, které ji činí jedinečnou a právě ony jí umožňují žít - naplnit se sebou, cítit se živá, cítit lásku, protože to znamená být milovaná sebou.

A místo života ten život, ten svůj přístav, domov, nenáviděla a kritizovala a dívala se sama na sebe z hlavy, povýšila se nad sebe a sebe, svou podstatu ponížila.

Jako by se svůj život snažila žít bez sebe. Jako by měla pocit křivdy od života, že to všechno mělo být jinak. Že ty měla být jiná.

Ale neuvědomila si, že všechno se dělo přesně tak, jak mělo. Že jediné pro to, aby měla radost ze sebe a života byla cítit své tělo. Zůstat u sebe. Při sobě. Nejít proti sobě.

Jako by ten život žila z venku a ne zevnitř. Z venku, podle očekávání ostatních a ne zevnitř, podle svých pocitů.

Jako by celý život čekala na to, co tomu řeknou ostatní. Jak se budou tvářit, jak ji budou vnímat. Jako by ten strach z reakce vnějšku byl to nejdůležitější pro ni.

Jako by se bála, že tě uvidí, prokouknou, odhalí a styděla se za to, za sebe, na co přijdou.
Jako by se bála, že si jí někdo všimne. Že ji vůbec někdo uvidí. Že bude vidět. Jako by se schovávala před druhými a přitom se bála odhalit sebe sama sobě. Přijmout sama sebe.
Jako by měla strach, že bude odhalena, ponížená, na pranýři, zesměšněná a proto byla radši neviditelná. Bála se, že ji okolí odsoudí, později, že sama sebe odsoudí a tak se radši skrývala, i sama před sebou.
Jako by sama před sebou utekla a dívala se na sebe z venku a zároveň se bála, co vlastně uvidí, ale nedocházelo jí, že to, sama sebe nemůže uvidět z venku, ale jen se ucítit ze vnitř. Sebe sama. Uvědomit si sebe, přijmout sama sebe. Uznat, že tohle je ona.

S tím přijde svoboda. Protože ji okolí přestane zajímat a ubližovat jí a uvědomí si, že ona je svým pánem. Že je uvnitř nedotknutelná a že vnějšek je jen zrcadlem jejího vnitřního světa.

Potřebuje objevit a přijmout sama sebe. Tohle je Ona. Ta bradavice je to nepřijetí sebe sama. Je to vyjádření těla, jejího vědomí a strachu ze sebe, z pocitu své nepřijatelnosti pro okolí, nepřijetí sebe sama a nenávisti sebe.

Nikdo není víc ani míň. Všichni jsou stejně úžasní, dokonalí a jedineční. Nikdo není nad nikým. 

Homeopatika jí pomohou, jejich účinek dobíhá až 3 měsíce.