Být člověkem

03.04.2022

Za změnu klimatu a počasí nemůžou auta a plyny. 

Tak, jako kultivujeme svou přirozenost, kultivujeme Zemi. 


Počasí a klima vytvářejí houby. Vytvářejí mycerálni síť pod povrchem Země, skrze kterou rostou rostliny a stromy, ze kterých jsou živí živočichové. A my. Je to dokonalý systém. Symbióza.

Postupným přetvářením a ničením divokosti přírody, odlesňováním, oráním, betonováním obrovských ploch se tento systém hroutí.

 

Tak, jako člověk popírá svou přirozenost, pocity, emoce a jedinečné vyjádření, tak se oddělil od života v sobě se oddělil se tím i od všechno živého, od Země.


Povýšil se do hlavy a žije v ní virtuální příběh, zcela oddělený od života.


Našel prázdno mezi atomy, a z tohoto úhlu pohledu shledal, že život defakto neexistuje. Absolutně popřel realitu.


Míříme do vesmíru, ale sami sebe jsme ještě neobjevili. Nepoznali.


Jedinou cestou je uvědomit si sami sebe. Přiznat se k sobě, k tomu, co cítíme a prožíváme. Přijmout sami sebe v těle. Milovat se bez podmínek.

 

Obnovit vztah k sobě, jako k člověku a tím k Zemi a všemu živému.


Přijmout zodpovědnost za život v sobě i na Zemi.
Když to pochopíme, uvědomíme si svoje místo, odkud pocházíme a že je a bylo o nás vždycky postaráno, něčím, co nás převyšuje, čeho jsme součástí. Co tu bez ohledu na naše životy je stále.


Že to je přímo tady. Na Zemi. Že jsme tím.
Jen my se od toho celou dobu oddělovali a povyšovali se nad to.
© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!