Člověk je boží tvor

Jsem jedním z živočišných druhů.

Jsem savec. 

Patřím sem stejně, jako všechno živé i neživé, co tu na Zemi je. 

Mám tu své místo.

Byla jsem stvořena přírodou, která se o mě stará. 

Narodila jsem se dokonalá.

Jedinečná, jako všechno tady.

Moje tělo, já jsem z recyklovaných předků všeho, co tu kdy bylo a žilo. 

Nikdy jsem doopravdy nezemřela.

Jen jsem měnila formu. 

Možná si myslím, že život je na mě a musím ho vymyslet a udělat, ve skutečnosti jsem se ale jen oddělila od vnitřního vedení inteligence, která to řídí a kterou můžu vnímat skrze tělo. 

Boha - přírodu - existenci.

Jako dítě jsem jí přestala důvěřovat, protože jsem za pravdivé vyjádření sebe sama byla trestána a zesměšňována. 

Jednali se mnou, jako bych byla nesvéprávná a snažili se mě "vychovat" a kultivovat. Musela jsem se "vzdělávat", aby ze mě něco bylo.

Nikdo si neuvědomil, že už JSEM "hotový" člověk. Jen malý. 

Neměla jsem prostor, abych se poznala. Abych si plně uvědomila sama sebe. Svou jedinečnost, své dary, své místo v komunitě. 

Bála jsem se, že jsem špatně, že za nic nestojím a že zůstanu sama a nepřežiju. Místo uvědomování si sama sebe, co já cítím, prožívám a potřebuji, jsem si začala hlídat druhé. Co oni dělají. 

Postupně jsem na sebe zapomněla. Styděla jsem se za svou odlišnost a snažila jsem se nebýt vidět. Splynout s davem. Bála jsem se opuštění a vyloučení. 

Žila jsem oddělená od sebe sama, od svého těla. V myšlenkách, iluzích a představách druhých lidí. 

Dělala jsem, co chtěli. Plnila jsem povinnosti a řídila se pravidly společnosti. Ze školy jsem šla do práce a pořád jsem se snažila přežít. Vydělat peníze. Něčím být.

Chtěla jsem žít, ale znamenalo to pro mě jen hledat zážitky mimo sebe. Kupovat si nové věci. Sledovat život venku. Vypadat úspěšně. 

Bála jsem se smrti. Snažila jsem se v mysli tomu strachu vyhnout. Věřila jsem v nebe, jiné dimenze a v ducha. 

Snažila jsem se pochopit svět, jak to vše funguje, vesmír a atomy, abych měla pocit, že to mám pod kontrolou. 

Nikdy mě nenapadlo, že to všechno byly jen myšlenkové koncepty. 

Nikdy mě nenapadlo, že jsem dávno zemřela. 

Nikdy mě nenapadlo, že jediné, co jsem skutečně potřebovala bylo poznat sama sebe. 

Uvědomit si, že jsem živočišný druh a že se o mě stará stejná síla, která mě stvořila. 

Že jsem dítě přírody. 

A že můžu jen být sama sebou a s úžasem a údivem pozorovat dokonalost všeho, co je.

Že se to nemusím snažit pochopit, ale že to můžu prožívat a užívat si to.

Tak nejlépe, jak to umím. Předat to, co jsem sem přinesla, svou jedinečnost, která přesně zapadá do celku. 

A že až jednou umřu, tak jen splynu s přírodou a se vším, co tady je, abych jednou zase vzešla jako jiná forma. 

Že můj dnešní život tady má vliv na to, jaká bude budoucnost. Nejen mých dětí. Ale i mě. Protože já jsem součástí všeho. Já jsem to, co se mění. 

Pořád a pořád. 

Jsem ze stejného těsta jako vy. 

Jsme všichni spolu na jedné lodi.

Na naší Zemi. 

Realita je jednoduchá. 

Mirka Zagozdová