Dovolit si být člověkem

 

Možná jsou emoce našim stabilizátorem, který nás neustále vyvažuje, pomáhá nám vyrovnat se s nepředvídatelností života.

Možná jsou myšlenky jen tlakem pocitů a emocí, které jsme kdy nevyjádřili a stále čekají na prožití a hromadí se.

Jakékoli jejich popírání a utíkáni od pravdy, kterou cítíme nás vede ještě dál od sebe samých.

Možná dokud si neuzdravíme a nezvědomíme naše dávná zranění, kdy jsme si vytvořili nás iluzorní svět v hlavě a reagovali odporem myšlenek na situace, ve kterých jsme se báli pravdivě vyjádřit, tak se nám budou ty myšlenky stále vracet.

Možná uzdravíme lidstvo tím, že každý projdeme těmito svymi zraněními a sestoupíme z hlavy a myšlenek o životě do naší reality, která se ale odehrává skrze tělo. Kterou cítíme a prožíváme v každém okamžiku.

My jsme Země. Naše těla jsou Země. Příroda je v našich tělech. Zakořenit se máme ve svých tělech. Přestat se oddělovat a dívat se na sebe z venku, z hlavy, já a moje tělo. Uvědomit si, že já jsem tělem.

Myšlenkami se nemáme oddělovat, kritizovat nebo popírat, svoje pocity a potřeby, ale uvědomit si, že já jsem to, co cítím, co prožívám.
Přestat utíkat. Zastavit se a dovolit to. Zůstat se sebou. S tím, co cítím a prožívám. Soucítit se sebou.

Možná jsou jiné dimenze a další světy jen iluzí, skrýváním se před přijmutím zodpovědnosti za sebe a své prožívání. Strachem vstoupit do těla a cítit se. Prožívat sebe sama.

Možná je bolest a utrpení oddělení se od své podstaty, cítěné a prožívané v každodennosti v našich tělech. Opuštění sebe sama.

Možná je čas přestat se duchovně povyšovat nad své lidství. Možná je čas přestat žít ze své hlavy a myšlenek. Možná potřebujeme všichni sestoupit do svých těl, právě na Zemi, ze které jsme vzešli.

Možná ten duchovní rozměr, který všichni hledáme, není v nebi a ve vesmíru, ale v Zemi, v tělech, v životě. V nás samotných. V soucítění se sebou.

Teprve potom začneme cítit skutečně druhé, všechno živé a Zemi ❤️.