Holčička s negativními propady

Osmi letá holčička, ve které jako by se pralo dobro se zlem. V jednu chvíli uvědomělá, silná, radostná a sebevědomá a v druhé chvíli negativistická, vidící všechno černě a bez naděje.

Cítí se být odmítnutá kamarádkami. Ze školy i doma. Má pocit vyčlenění. Nemůže najít s nikým jednotu, cítí se osamělá. Dusí to v sobě. Má pocit vlastní nedostatečnosti. Způsobuje to vnitřní tlak, který vytváří její nepříjemnou náladu. Její sebedůvěra je závislá na jejich uznání. Potřebuje jejich obdiv. Takto se cítí zbytečná a znuděná. Skličuje ji to. Z toho vznikají záchvaty ničení, protože nikde nenachází uspokojení. Cítí se tím umořená. Nemá volbu. Touží být pro ně přitažlivá, ale cítí se zraněná tím odmítáním. Nevidí naději.

Dívka nemá žádné koníčky, něco ji nadchne, ale jen na chvíli. Tak , jak odbíhá od těch věcí, tak odbíhá od sebe, nevydrží sama se sebou. A tohle jí ukazují i ty holky, nestačí jim, nevydrží s ní... 

Když tu příčinu uzdravíme, změní se i realita.

Příčinou je nějaká situace s mámou, kolem jejího 3 roku. 

Cítila se jí opuštěná. Potřebovala fyzický kontakt. Protože se bojí, že se to zopakuje, hůře navazuje další vztahy. Cítí se za to vinná, za to opuštění. Snaží se to schovat sama před sebou. Utíká před tím sebeobviněním. Cítí se nepřijatelná. Postrádá sebevědomí. Má strach ze samoty. Měla pocit, že je nechtěná, zbytečná, nevěděla si s tím rady. Toužila po souznění s ní, chtěla, aby to bylo nějak podle ní, ale převálcovalo ji to, cítila bezmoc, nevyhovovalo jí to. 

Tady je vidět, jak vznikají programy v nás, kvůli nevyléčeným situacím, které jsme nedokázali zpracovat. Nevíme, co se stalo, máma mohla někam odjet, odejít... Nikdy nevíme, co se toho druhého dotkne... A jak hluboko.

To, co se pak děje v našem životě není trest, ale snaha existence, abychom to uviděli a uzdravili. Bude nám to ukazovat do té doby, dokud to nepochopíme.

Čím dříve tím lépe pro nás.