Jsme svou láskou

Nejsme ochotni milovat sami sebe. 

Když jsme lhostejní k tomu, jak MY to cítíme pro sebe a odmítáme se zachovat tak, jak my potřebujeme...

Nemilujeme sami sebe.

Já miluji sama sebe, když naslouchám svým pocitům a potřebám a jednám v souladu s nimi. Když konám ve svém zájmu. Když vím, že se můžu o sebe opřít. A postarat. 

Jako děti jsme se vzdali sami sebe. Cítění svých potřeb. Nebyly vhodné, vyslyšené. Byly popírané a odmítané. Byly špatně. My jsme byli špatně. Dospělí prý věděli lépe než my, co jsme my potřebovali. 

A my jsme uvěřili, že se nesmíme vyjadřovat a potřebovat cítit sami sebe. Že nemáme nárok. Říct si o něco. Že nemáme právo něco chtít jinak. Po svém. 

Ocitli jsme se ve vzdzchoprázdnu. Plní úzkosti, deprese a paniky ze sebe sama. Pořád dokola jsme sami sebe nechávali na holičkách. Přestali jsme si věřit. Ocitali jsme se bez sebe. Neměli jsme se o co opřít. Na čem stavět. Ztratili jsme moc nad svým životem. Nad sebou. Nad svými těly, city i potřebami. 

Stali jsme se prázdnými loutkami, se kterými si mohl každý dělat, co chtěl. Těla bez duše. Představami o sobě, myšlenkami v hlavě, které plnily očekávání druhých. Své povinnosti.

Jako bychom ve chvílích, kdy jsme se potřebovali vyjádřit a postavit se za sebe, místo postarání se o sebe a své potřeby, zamrzli a konali podle vůle druhých, bez ohledu na sebe sama.

Přestali jsme si uvědomovat naši pravdu, naše pocity a potřeby a jednali jsme v rozporu se sebou. A přitom jsme cítili paniku, úzkost, deprese, protože my, naše tělo cítilo tu naši pravdu. Co opravdu potřebujeme udělat a že jdeme proti sobě a ubližujeme si. Jenže jsme si sami sebe neuvědomovali a nepostarali jsme se o sebe.

Jako by nás, naše těla ovládali druzí. A my tomu jen bezmocně přihlíželi - a nic jsme neudělali, abychom se za sebe postavili. Abychom ochránili sami sebe a postarali se o sebe. Pečovali o svůj život. 

My jsme sami sebe nemilovali.

Možná jsme jako děti nemohli. 

Protože naši rodiče nemohli.

A jejich rodiče...

Ale, už jsme dospělí.

Je čas ožít. Obrátit se k sobě. Vzpomenout si na sebe, že jsem tady taky. 

Nejsem hlasem v hlavě.

Jsem svým tělem. 

Já mám moc pohnout sebou. Následovat moje pocity, sny a touhy, které jdou z mého nitra. 

Já už můžu.

Moje pocity vypovídají o tom, jak se cítím v situacích nebo s druhými, ale nevypovídají o mě, kdo nebo jaká jsem.

Já můžu pod nimi zůstat ve své přítomnosti a podstatě. Ctít a respektovat sama sebe. 

Nemusím se od nich oddělovat a necítit je. 

Já můžu následovat to, co cítím. 

Jednat v souladu se svými potřebami.

Milovat se a pečovat o sebe sama.

Já nejsem to, co cítím. 

Já jsem ta, která si uvědomuje, jak se cítí a konat. Neděje se to mě, proti mě, ale pro mě. Vede mě to.

Já mám svobodu konat, žít a vyjadřovat sama sebe. Svou jedinečnost, svůj vlastní úhel pohledu. Žít sebe sama. Cítit sama sebe. 

Bojíme si vzít svůj život zpátky do svých rukou, ale paradoxně když to uděláme a odevzdáme se sami sobě, naplníme tím své potřeby. Skrze nás i přeneseně skrze druhé.

Je čas si vzpomenout.

Být za jedno se sebou.

Stát se sami pro sebe nepostradatelní.

Cítit se milovaní.

Sebou a vším, co je.

Vyživit sebe sama. 

Nechat se žít.

Důvěřovat sami sobě.

Když se budeme milovat, budeme milovaní. ❤️

Jsme sami svou láskou.

Mirka Zagozdová