Lidské utrpení

27.09.2019

Je utrpení lidskými údělem? Máme žít v utrpení? A co to vlastně znamená?

Někdo tomu říká stres. A všichni před tím utíkají. K činnostem, práci, zábavě... Jen už to mít za sebou. Jen tomu utéct. Jen to necítit. Doba je prý rychlá. Doba je prý už taková.

Ale co je vlastně ten strašák?

Bojíme se prožívat emoce. Cítit je. Na to, abychom jim utekli, spotřebováváme spoustu energie. Přesvědčujeme sami sebe, že to, co cítíme vlastně necítíme. Nebo, že to cítíme špatně. Nebo se bojíme, že když si to přiznáme, tak budeme muset něco udělat. Vystoupit ze svých pomyslných jistot a překonat sami sebe. Bojíme se, co to bude pro nás znamenat. Jak to ovlivní náš život. Snažíme se být veselí, rozptylujeme se a jsme závislí na vnějších věcech a lidech. Toužíme po štěstí a radosti.

Ale zároveň uvnitř odporujeme sami sobě. Tomu, co cítíme. Bojujeme sami se sebou. Jsme plni vnitřních konfliktů. Odmítáme sami sebe. Není to o tom, co se děje, ale o tom, co u toho cítíme.

A tak v tom zůstáváme s klapkami na očích a znecitlivěni. Abychom se z toho nezbláznili, tak ventilujeme své pocity a emoce na ostatní. Na naše nejbližší, ale také na práci, stát, Zemi... Soudíme je, prožíváme je, ale pořád si neuvědomujeme, že chodíme v kruhu kolem sebe. Pro okolí nevidíme sami sebe.

Protože zastavit se by znamenalo cítit. Něco, co tam bublá, vře a my se toho tak moc bojíme. Bojíme se zavnímat pravdu a dovolit si prožít emoce. Jenže život nás touží zavést zpátky k sobě a tak nám skrze realitu promítá náš vnitřní svět. Ukazuje se nám ve vztazích, na dětech, zvířatech, práci, financích... A když už to náš systém, tělo neunese, tak se vnitřní potlačované emoce promítnou do nemocí. Ty nás ale nepřišly zabít, ani nás nechtějí trápit, ale jen volají po pozornosti k sobě sama. Dovolit si prožít to hluboko zatlačené a neviděné. Čím "smrtelnější" nemoce, tím větší emoce a volání duše po uzdravení a osvobození. Po životě.

Většinou jsou naše obranné mechanismy tak dokonalé, že je vůbec nevidíme. Jsou to programy nás samotných, jak jsme se postavili k životu a jeho okolnostem. V dětství jsme prošli tisíci situacemi, kdy jsme v reakci na to, co jsme prožívali potlačili sami sebe. Potlačili jsme to, co jsme potřebovali prožít. A nemohli. Kdy jsme byli přemoženi a doslova jsme zatratili sebe, naši přirozenost, abychom přežili. Museli jsme se přizpůsobovat, vychovávat se, okrajovat, schovávat, potlačovat, protože být živými a emočními bylo nevhodné. Dali jsme před sebou přednost druhým a jejich vnímání světa. Odmítli jsme a opustili sami sebe.

Naši rodiče ale nejsou vinnými. Oni to také neuměli prožívat. A tak to nemohli ani poskytnout nám. Jejich bolesti a strachy byly ještě větší, nez ty naše. Jejich život tvrdší. Když půjdeme v minulosti pozpátku staletími, uvidíme to.

Evoluce ale pokračuje. Děti viděly a žily život svých rodičů a byly vychovávány a jako dospělí něco z toho změnili. Generace po generaci. A tak jsme došli až sem.

Z absolutní tvrdosti a necitlivosti k sobě samým i vzájemně, ke zvířatům i Zemi... Docházíme do bodu, kdy vidíme neudržitelnost toho a musíme to pustit. Kdy touha po lásce a svobodě je větší než strach z toho, cítit bolest, prožít změnu, opustit minulost.

Tak se jeden po druhém probouzíme. Uvědomujeme si, jak žijeme a krok za krokem se uvolňujeme do prožívání a zjišťujeme, že ten strach z toho byl větší než ty emoce, kterých jsme se báli. Konečně si dovolujeme uvidět a doprožít všechno, co se v nás usadilo během dětství. Ucítit a prožít všechno i za naše předky. Nenávist, strach, vinu, stud, hněv, závist, smutek, žal... A vrátit se k sobě. Přijmout sebe sama.

Odhodit vše, co nás nutilo se na sebe dívat jako na nehodné lásky a začít objevovat naší pravou podstatu. Dovolit si plynout a prožívat všechny emoce. Dovolit si žít svůj vlastní život. Najednou zjistíme, že emoce jsou samotným životem a přestaneme je i sebe soudit a dovolíme si prožívat všechny jeho barvy. Bez odporu k němu, k sobě, s přijímáním sebe i světa. Cítit pravdivě sebe. A teprve potom, můžeme začít cítit lidi kolem sebe, zvířata a naši Zemi. Život je větší než my. Přijetím zodpovědnosti za sebe a všech svých odmítaných částí teprve ucítíme, že jsme všichni na jedné lodi. Spojuje nás hluboký prožitek lidství a naše planeta, náš domov.

Mirka Zagozdová

Zabývám se emoční homeopatií zvířat a lidí. Pomocí příběhů, které běží na pozadí lidských nevědomých životů, pomáhám lidem uvědomovat si vzorce, které tvoří jejich individuální realitu. Pomocí homeopatie a léčivého příběhu může člověk změnit své vnitřní nastavení, tím se promění i jeho celkové vnímání a následně i jeho svět.

© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!