Moje tělo

14.12.2023
Moje tělo mě obtěžovalo. Chtěla jsem být jiná. Nechtěla jsem se sebou mít nic společného. Pořád jsem se o něco snažila. Odmítala jsem sama sebe. 

Nevěděla jsem, že jsem to já.

Já jsem si myslela, že ke mě moje tělo nepatří. Že to nejsem já. Že je to věc, kterou tady využiji, potom odložím a půjdu. 

Moje tělo mi bylo přítěží. Byla jsem k němu zlá, kritická, nesnášela jsem ho. Jakýkoli projev jsem s hrůzou sledovala a snažila jsem se ho potlačit. Překonat. 

Týrala jsem ho v posilovně, dietami a odpírala jsem mu svou pozornost, lásku. Zneužívala jsem ho. Ani mě nenapadlo se sebou soucítit. 

Cítit sama sebe s láskou. 
Myslet na sebe s láskou. 

Trestala jsem ho za to, že je TAKOVÉ!!! Nenáviděla jsem ho. Sama sebe.

V hlavě mi běžely tisíce myšlenek a přesvědčení od lidí, které se týkaly jejich těl, pocitů a života a já je všechny přijala za své a použila proti sobě. 

Cítila jsem se hrozně. Bylo mi úzko. Byla jsem nemocná. A nevěděla jsem proč. 

Hledala jsem rady a doporučení, všude možně. Četla jsem knížky a chodila na semináře. Hledala jsem někoho, kdo mi řekne PROČ? Chtěla jsem to vyřešit. 

Nikdy mě nenapadlo, že to, co cítím, všechny ty nemoci a problémy... 
...byly voláním mě samotné - mého těla, o pomoc. Mého těla, které se ve společnosti mé mysli, myšlenek obrácených proti sobě, cítilo šikanované a týrané. Nemělo nikde zastání.

Nenapadlo mě, že já, moje tělo bylo smutné a zoufalé, plné žalu a pocitů viny, protože jsem sama sobě ubližovala. 

Trpěla jsem. 
Bolelo mě to.

Moje tělo, to jediné, které bylo celý život se mnou, díky kterému se můžu zažívat a užívat si života na této Zemi. 

Moje tělo, které je láskou, tichým zvířetem napojeným na přírodu, která je naším Bohem. Které z ní vzešlo.

Moje tělo, ten tichý svědek všech mých myšlenek, pocitů, přesvědčení. 
Moje tělo, kterému jsem se odcizila, ponížila ho a svrhla jako ďábla, kterým byla ale moje mysl, která se vydávala za všemocného Boha.

Moje tělo, od kterého jsem se distancovala a celý život jsem dělala, hrála si hru sama se sebou, že jim nejsem.
Moje tělo, které mi bylo přítěží a za které jsem se styděla.
Moje tělo, které jsem odmítla. 

Moje tělo tady ale celou dobu bylo.
Moje tělo ti všechno snášelo.
Moje tělo mě pořád milovalo.

Trpělivě čekalo, až mi to dojde. 
Až otočím svou pozornost k sobě a uvědomím si tu pravdu.
Až překonám všechna přesvědčení světa, že Bůh je duchem.
Až stáhnu svou pozornost zpátky k sobě.
Až znovu obejmu svoje tělo a konečně si uvědomím, kdo doopravdy jsem.

Moje tělo - Bůh - příroda, tu bylo celou dobu pro mě. Se mnou. Tichý svědek, kterému jsem se mohla svěřit, kterému jsem mohla věřit. Které mě nikdy nesoudilo a znalo mou pravdu. Které ve mě věřilo a jen čekalo, kdy začnu já jeho, sama sebe vnímat a důvěřovat mu.
Sama sobě.

Celý život mě od sebe oddělovala pouhá myšlenka, kterou jsem se vyjmula z jednoty 
se svým tělem a se Zemí.

Ale už vím, kdo doopravdy jsem. 
Už můžu být sama sebou. 
Mít radost ze sebe 
Důvěřovat sama sobě. 

Moje tělo je celý můj život.

Není čeho se bát. ❤️

Mirka Zagozdová
© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!