Odchod s grácií

Možná jsme ze smrti udělali strašáka. Možná se celý život bojíme zbytečně. Stejně smrti neutečeme.

Možná by bylo úlevné se zastavit a přijmout ji. Uznat svůj konec. Přijmout svůj odchod.

Možná by bylo úlevné se jí odevzdat. Přijmout svou smrtelnost a přestat se s snažit za každou cenu dělat, že mě se to netýká.

Možná by bylo úlevné s tím vědomím uspořádat svoje věci. Potkat se s lidmi a všechno si dopovědět.

Možná by bylo úžasné pro naše blízké, kdyby viděli, že jsme to přijali a že i když se bojíme, protože nevíme, jaké to bude, tak to bereme jako poslední dobrodružství v tomto životě a těle.

Možná bychom mohli uspořádat oslavu konce svého života. Možná bychom mohli sepsat svůj příběh, svůj úhel pohledu.

Možná bychom mohli naplánovat svůj pohřeb, poslední rozloučení s námi.

Možná bychom za sebou mohli zanechat naše blízké s pocitem, že se vlastně nestalo nic strašného. Že smrt není neštěstí. Že to je prostě součást života.

Možná nám všechno na této Zemi pořád ukazuje tu cykličnost. Nádech a výdech. Růst a zánik. Jaro a podzim.

Možná potřebujeme přijmout sami sebe, svá těla, svou lidskost jako součást Země a jejich cyklů. Přestat se vyčleňovat.

Možná teprve potom se přestaneme bát. Výdechu. Smrti a konce. Protože stejně jako vše živé na naší planetě to přijmeme takové, jaké to je.

A někde hluboko ve svých tělech budeme vědět, že i když skončí tento náš jedinečný život, tak život jako takový pokračuje pořád dál a my jsme a budeme jeho součástí. Jen v jiných formách.

Možná, když si tohle všechno dokážeme uvědomit skrze svá těla, tak si teprve dovolíme prožít náš život a příběh naplno.

Protože v tomto těle a čase máte tuhle jedinou šanci. Jako VY.

Mirka Zagozdová