Přijetí sebe

06.05.2022

Někteří z nás si myslí, že na Zemi nepatří. Že sem přišli z vesmíru. Že těla máme pouze vypůjčené a zase odejdeme odkud jsme přišli. Berou svět jako místo, které musíme přetrpět. A těší se zpátky.

Někteří věří v Boha, který stvořil vše živé na Zemi a který tady vládne. Který vše a všechny ovládá. Který nás vidí a trestá. Který nás má milovat. Věří v ráj, kam odejdou po své smrti.

Možná oba tyto pohledy jsou velmi zakreslenou vzpomínkou. Vytvořili jsme si z nich legendy a náboženství. Žijeme ve svých představách o tom co je, jak to je a vůbec si neuvědomujeme realitu.

Ano, kdysi jsme přišli na tuto planetu. Spadli jsme sem z vesmíru, meteorit s houbou, která tady ožila.

Během milionů let vdechla život naší Zemi. Vytvořila zde ekosystém, klima, vše živé a obydlela ji. Vše, co je, koordinuje. Počasí i život. I nás.

Všichni neseme tuto paměť ve svých tělech. Skrze těla cítíme ten život. Spojení. Skrze těla jsme součástí všeho, co je a máme fungovat v symbióze se se vším, jen jsme na to zapomněli. Ztratili jsme se sami sobě.

Jako děti jsme se oddělili od svých těl a uchýlili jsme se do hlavy. Místo prožívání sebe sama jsme o životě a druhých přemýšleli. Žili jsme v představách o sobě a iluzích o světě.

Kvůli výchově a morálce společnosti jsme se báli sami sebe prožívat. Cítit svoje pocity, emoce. Cítit se v těle.

Odcizili jsme se nejen sami sobě, ale také naší Zemi. Vykořenili jsme se a přestali sebe i ji cítit. Přestali jsme se cítit její součástí a jen ji využívali, stejně jako sami sebe.

Unikáme čím dál víc do virtuálních světů.
Na jednu stranu jdeme do detailů, snažíme se všechno vědecky podchytit, ale na druhou stranu nám unikají souvislosti. Celistvý pohled.

Tím, že se necítíme doma ve svých tělech, neuvědomujeme si sami sebe jako lidské bytosti na Zemi.

Jsme očima a rukama Země. Máme být jejími správci, kteří s láskou pečují o sebe, o ni a vše živé.

Je čas si vzpomenout. Uvědomit si tu pravdu.Nechat ji skrze sebe promluvit, cítit a konat.

Možná náš Bůh jsou houby.