Sami sobě

07.02.2023
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta Tvá růže tak důležitá.". Exupéry 

Možná jsme tou růží my sami pro sebe.

Možná jsme už kdysi dávno, v dětství byli nuceni přestat o sebe pečovat. 
Přestat dávat sami sobě pozornost.
Neměli jsme na sebe čas.

Možná je spousta problémů dnešních dětí i dospělých způsobena tím, že jsou nuceni svůj vzácný čas, svou pozornost dávat mimo sebe. Zůstávat v myšlenkách. Učit se. Zabývat se věcmi mimo sebe sama. 

Možná se uvnitř sebe cítí nedokonalí ve svých tělech a svými projevy života, city, emocemi a vášněmi.

Možná je potlačili, aby vypadali dobře, aby byli hodní, aby byli vhodní. 

Možná v tom uvízli. Na školku navázala škola, na školu práce. Ve volném čase televize, mobily, sítě, které polapily jejich pozornost mimo sebe sama.

Tolik si na to zvykli, protože neměli volbu. Byli "jen" děti. Jejich vnitřní život projevený skrze těla, byl málo a špatně. 

Museli se učit, aby byli použitelní systémem. Od-učit se naslouchat sami sobě, svým pocitům a potřebám. Být poslušní a dávat svou energii mimo sebe.

Někde v koutku jejich duše svítí poplašně maják, že jednou snad ten život přijde. Že v budoucnu se to změní.

Časem ale zapomenou, co to vlastně je.
A tak se snaží hledat zážitky venku, být potřební pro druhé a být hodní. Dobře vypadat.

V koutku duše čekají, že si jich někdo všimne. Na sítích sdílejí své dokonalé fotky. Chtějí být YouTubery... 

Nebo už rezignovali a žijí to, co musí.

Zapomněli ale, že čekají sami na sebe. Že ten život potřebují objevit v sobě. Uvědomit si sami sebe. Vrátit svou pozornost k sobě. Co ONI, co každé JÁ z nich cítí a potřebuje. Ne svět kolem nich od nich. 

Ztrácejí čas mimo sebe a necítí svou důležitost. Sami pro sebe. 

Naučili se žít mimo svá těla, v myšlenkách. Na sociálních sítích mimo svůj život. Vlastní tělo je zajímá z venku, jak vypadají bez ohledu na to, jak se skutečně cítí. 

Možná za tím jak vypadají, za tou dokonalou tváří a dokonalým životem navenek, ve svých postech, skrývají hluboké pocity studu, ponížení, pocitu vlastní nedostatečnosti a nedokonalosti.

Možná potřebují uvěřit v sebe. V to, že to co a jak cítí a prožívají, co potřebují je v pořádku. Potřebují žít si sami sebe. 

Možná je virtuální realita drží dostatečně vzdálené od druhých a pravdy, vlastní jedinečnosti, kterou se bojí ukázat a projevit. Oddělené od života.

Možná čím více dospělých si to uvědomí a sami se probudí do své skutečné reality, tím vice umožníme dětem se také osvobodit.

Možná je čas si uvědomit sebe a svůj život. Věnovat svou pozornost sobě. Vrátit se domů. 

Uvědomit si, že jsem člověk. 
Živočišný druh na této zemi. 
Začít se cítit, ctít, milovat a respektovat. 
V pravdě toho, kým doopravdy jsem.

Mirka Zagozdová
© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!