Smrt našeho mazlíčka

13.08.2023
Když nám umírá nás zvířecí přítel, jsme plni pocitů, které se nás dotýkají v hloubi naší duše.

Nejen kvůli našemu čtyřnohému příteli, ať to je pes, kočka, kůň či jiný druh. 

Ano, bude nám chybět. Mnohdy to byl jediný tvor, se kterým jsme si dovolili být sami sebou. Který nás miloval se vším všudy. Přijímal nás. Vítal nás. Měl radost z naší společnosti. To všechno a mnohem víc nám bude po jeho smrti chybět. 

A zároveň také máme možnost se setkat se svou ztrátou. Se ztrátou sebe sama, ztrátou vědomí sebe ve svém těle. 

Jako děti jsme se vzdálili ze svého těla do myšlenek. Na nějaké úrovni jsme se vzdali své zvířeckosti. Vědomí toho, že naše tělo, my, jsme také živočišný druh, stejně, jako naši mazlíčci. 

Popřeli jsme svoje pocity, emoce a přizpůsobili se společnosti potlačením své živosti a autenticity. Cítění a vyjadřování sebe sama. 

Nemohli jsme. Naše chování a projevy byly mnohdy nepřijatelné. Protože se velmi dotýkalo dospělých kolem nás, kteří se sami sebe také kdysi vzdali.

Morálka a pravidla vnějšího světa zvítězila nad přírodou a individualitou. 

Začali jsme toužit po zvířeti. Mít tak psa nebo kočku, koně či jakékoliv jiné zvíře! 

Naše touha směřovala ven, protože jsme zapomněli na to, že vlastně toužíme po sobě. 

My hledali ten pocit. Něhu, kterou bychom mohli s někým sdílet. City, které bychom mohli někomu projevovat. Emoce, které bychom mohli bez obav vyjadřovat. Myšlenky, které bychom mohli s někým sdílet. 

To byly a jsou naše lidské bytostné potřeby. 

A protože jsme je nemohli vyjádřit za sebe, hledali jsme někoho, s kým bychom mohli být sami sebou. Beze strachu z trestu, odmítnutí, výsměchu či ponížení. 

My se za sebe styděli před lidmi. Nosili jsme masky, nepřiznávali jsme se k sobě, k tomu, co cítíme. Kdo jsme. 

K sobě, jako citlivé, emoční bytosti. 
K sobě jako člověku. 

Teprve naše zvíře nás skrze svou podstatu, jednotu v jeho těle a skrze něj propojení se vším živým vracelo zpátky k sobě. 

My jsme svoje city, emoce, potřeby něhy místo k sobě, svému tělu promítli do našich mazlíčků. 

Tady to společnost dovolovala. 

Chováme se k nim tak, jak toužíme, aby zacházeno s námi nebo tak, jak bylo zacházeno s námi. Laskavě či tvrdě. Málokdo v nich vidí ale je, jací opravdu jsou. 

Promítáme do nich naše pocity, potřeby, protože už nejsme schopni si je uvědomit u sebe. 

Nejsme si vědomi sami sebe. 

Když se s našimi mazlíčky něco děje, promítáme do nich svoje city a emoce, které jsme jako děti nesměli vyjádřit a jsme jich plní. 

I proto se nás tolik dotýká jejich nemoc či smrt. Trpíme s nimi a bolí nás také naše vzpomínky na to, kdy jsme se vzdálili do svých myšlenek a opustili své tělo.

Naše ztráta se týká jich i nás, možná oplakáváme i naši dávnou smrt prožívání sebe sama ve svém těle. 

Zármutek nad tím, že jsme nemohli žít svůj život. 

Možná naši mazlíčci ani tak netrpí, jako trpíme my. Možná se už na to jejich - naše trápení nedokážeme dívat, tak je "uspíme". Bojíme se cítit naší bolest.

Možná je cesta si to uvědomit a dovolit si to všechno naplno prožít. Všechno, co v nás soužití s našimi zvířaty vyvolává a přiznat se k sobě. 

K tomu, že oni netrpí, jak si myslíme, oni se netrápí. 

To my se bojíme celou dobu, kdy jsme byli bez sebe. Bez vědomí si sami sebe v těle, které nám je stejnou oporou, jako naši mazlíčci. 

My se můžeme sami v sobě cítit tak, jako s nimi. Uvědomit si sami sebe.

A jim nechat prostor, být také sami sebou. 

Mirka Zagozdová

www.emocezvirat.cz
© 2016 - 2024, Příběhy emocí. 

Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!