Souzení se vs. dokonalost

Pořád všechno soudíme, tohle je dobře, tohle je špatně... Posuzujeme lidi, situace, celý svět a celý náš život...

Jako děti jsme byli otevření, přijímající, dokonalí, jedineční a potom...

Někdy jako velmi malé děti jsme se cítili obvinění mámou. Neobhájili jsme svou suverenitu. Nedokázali jsme se tomu ubránit a ztratili jsme kontakt sami se sebou. Měli jsme najednou pocit, že jsme selhali, že jsme špatně a začali jsme se trestat. Snažili jsme se dodržovat její zákony. Rigidita mysli. Snažili jsme se jí tím zaujmout, vypadat pro ni přitažliví. Začali jsme se chovat, jak to od nás čekala. Podřídili jsme se její vůli. Potlačili jsme sami sebe. Začali jsme hledat na sobě chyby a začali jsme se jim vyvarovat. Byla v tom vychytralost. Nemohli jsme žít sami sebe. Snažili jsme se jí přizpůsobit, abychom přežili, ale uvnitř jsme se zlobili.

Bylo to tak silné, že jsme v tom uvízli a to nastavení pozvolna přijali za své. Jakoby mámin pohled na svět, její pravidla, tohle ano a tohle ne... Tohle je dobře, tohle špatně... A pak se k tomu přidali další dospělí, škola, systém... A najednou, místo otevřeného dětského úžasu a přijímání prakticky čehokoli, jsme soudili. Sebe a druhé.

Ano, děti i pláčou, vzdorují a vztekají se, ale to není odpor vůči tomu, co je. To je jen způsob, jak se s tím vyrovnat.

My jsme začali v sobě hledat chyby. Kritizovali jsme se, obviňovali jsme se, cítili jsme se nehodní a špatní.

Cítili jsme se přemoženi na všech úrovních. Jako by si s námi máma dělala, co chtěla. Změnilo nás to. Cítili jsme úzkost vyvolanou vlastním stavem. Vzdali jsme snahu mít to jinak, byli jsme si jistí, že nic nenaděláme. Snažili jsme se přetvořit k jejímu obrazu, abychom s ní souznili. Neobhájili jsme se. Neubránili jsme svou suverenitu. Měli jsme pocit, že jsme selhali. Neustále jsme se snažili zlepšovat, překonat sami sebe. Toužili jsme být otevření, přístupní, ale necítili jsme se bezpečně, pronásledovali jsme sami sebe.

A pořád se snažíme někomu něco dokázat. Že jsme dobří, že za to stojíme. Honíme se dál a dál. Zlepšujeme se, hledáme v čem bychom ještě mohli vyniknout, jak být lepšími. Pro mámu, tátu, rodinu, partnera, děti, šéfa...

Ale někde uvnitř, pod tím vším, už jsme dávno dokonalí.

Dávno jsme zapomněli na to, že už jsme se dokonalí a jedineční jsme.