Vědomé vztahy

Cítím se osaměle a bojím se té samoty, protože když jsem sama, tak já vlastně o sobě nevím. 

Je to jako kdybych najednou zmizela ze světa.

Bojím se toho prázdna a potřebuji na někoho pořád reagovat. A v tomto místě potřebuji navázat vztah s partnerem. 

Najít spřízněnou duši. Potkat někoho, s kým budu žít celý život. Hledám nějakého svědka svého života. Někoho, skrz koho se budu vidět, když nejsem schopná a nedokážu si uvědomit sama sebe.

Tady někde vznikl mýtus lásky dvou, kteří se potřebují. Kteří se celý život hledají, aby se našli. 

Lásky, bez které nemůžeme být. Která je venku, mimo nás. Bez které máme pocit, že jsme ničím nebo málo. 

Že bez ní nemůžeme žít. 

Že nejsme celí. 

Že nám chybí ten druhý. 

Jako kdyby z toho svět udělal fenomén. 

Všichni jsme se narodili pro tu velkou lásku, kterou hledáme ve světě. Toho partnera, se kterým strávíme celý život.

Ale možná to všechno hledáme venku jenom právě proto, že si to nedokážeme uvědomit sami u sebe. 

My už jsme celiství. 

Nemusím hledat venku tělo někoho, ke kterému bych se vztahovala, které bych milovala, které bych opečovávala a o které bych se starala. Pro které bych žila. Se kterým bych se cítila. Které bych cítila. 

Jako bychom zapomněli na to, že tohle všechno máme. Máme své tělo. Můžeme to cítit k sobě. Máme cítit k sobě. 

Ten dar, to tělo, jsme dostali každý do života. 

A i to naše tělo je živé, citlivé. A potřebuje naši pozornost, naše vědomí, naše uvědomování si sebe sama. Naši lásku. 

Kdo jiný než já bych se měla o sebe postarat?

Když tohle nevíme, když jsme k tomu ještě nedošli, tak hledáme tu lásku venku. 

A snažíme se milovat toho druhého a být tu pro něj. A čím víc milujeme, tak mnohdy tím více se oddalujeme sami sobě, odcizujeme se sami sobě. A tím hůř se někdy cítíme.

Protože všechno to, co patřilo nám, otočíme ven na toho druhého. A potom čekáme, že nám to druhý vrátí. Že všechno, co mu dáváme, dostaneme zpátky a mnohem víc.

 Potřebujeme potom, aby někdo miloval to naše tělo. Nás. 

A jediná cesta je se otočit zpátky k sobě.

Být závislí na tom druhém, na jeho těle, na jeho lásce, je velmi bolavá zkušenost, která nás činí závislými a bezmocnými. Protože to je něco, co si prostě nedokážeme skrze druhého naplnit. A nedokáže to naplnit ani ten druhý nám.

Potřebujeme každý sám za sebe se cítit celiství. Každý sám si být vědomý svého těla. Každý sám sebe naplnit, cítit se sebou, milovat sebe, naplňovat svoje potřeby, myslet na sebe, žít sebe a být tu pro sebe.

Postarat se o sebe.

A když si tohle všechno dokážeme dát, když budeme vědomě přítomní ve svém těle a milovat se takoví, jací jsme, a přijímat to, kdo jsme, tak z tohoto místa můžeme zářit. 

Vyjadřovat se, jak to máme, beze strachu. Ukazovat se, projevovat svou pravdu, své stvoření, s radostí ze sebe, že prostě já jsem taková.

Svobodně a nezávisle. Autenticky. 

A z tohoto místa můžeme potkat někoho, kdo to má taky tak. Kdo se necítí prázdný a nepotřebuje doplnit, nepotřebuje tu druhou půlku zvenku. 

Kdo taky stojí na svých nohou, kdo je taky tak plný, že se chce podělit. 

A potom můžeme jít tím životem spolu a zároveň vedle sebe, protože každý jdeme po svých nohou ve svém těle s láskou k sobě. 

A ta láska potom může přetékat. Protože najednou tady je někdo, kdo nás vidí, protože my vidíme sami sebe. 

Někdo, kdo má radost z toho, jací jsme, koho to inspiruje, motivuje, koho to fascinuje, a zároveň my můžeme být inspirováni a fascinováni tím druhým. 

Můžeme si vybrat s kým se budeme cítit dobře.

A tak můžeme jít spolu a ukazovat si a sdílet ty své světy a radovat se z toho, že můžeme. 

Že jsme.

A cítit se bohatí.

Každý máme svůj život ve svém těle.

🌱

Mirka Zagozdová