Vracející se nemoc

Paní je půl roku po operaci kolen. A pořád se necítí dobře. Vrací se jí nemoci, nemůže se uzdravit...

Vyšlo mi, že problém vznikl v jejích 45 letech vůči sama sobě...

Ztratila svobodu. Cítila se poražená, využívaná sama sebou. Nedovedla najít rovnováhu mezi dáváním a braním. Cítí, že selhala, že nebyla dost výkonná. Cítila vinu a začala se za to trestat. Pořád se snaží překonat sama sebe. Křečovitě se snaží, přizpůsobuje. Odmítá sama sebe, odmítá si pomoci. Plní povinnosti přestože se cítí přetížená. Postrádá sama v sobě oporu, i když ji potřebuje. Snaží se, touží si užívat klidu a pohody, ale je vytočená ven.

S paní jsme se bavily a tento proces nastal když se její dceři narodily děti a ona jí začala pomáhat. Bydlí v jednom domě a nedokáže jí říct ne... 

Ona to ví, uvědomila si spolu s příběhem, jak to je, jak ji to zmáhá. Koleny jí tělo a duše začaly říkat, že má zvolnit, myslet víc na sebe  svůj život, že je něco špatně. Jelikož si je nechala operovat, kolena má sice lepší, ale příčina se přesunula dál do těla a dál těmi nemocemi upozorňovala, že něco není v pořádku... Paní ani po homeopatikách, bohužel, nic nezměnila. A vyhledala další pomoc zvenku... Jenže bez jejího rozhodnutí ke změně ji neuzdraví nic z venku.

Je to její velká lekce sebelásky a vede ji k sobě, naučit se říkat NE a myslet sama na sebe.

Někdy ze sebe děláme oběti, ale všechno se děje jen, pokud to dovolíme. Máme iluzorní strach z toho se za sebe postavit a ustupujeme druhým, jenže celou dobu ubližujeme sobě. To je pro nás, paradoxně přijatelnější. A když si jednou dovolíme povstat, říct NE, většinou zjistíme, že se z našich strachů nic nenaplnilo a projdeme lekcí sebelásky, která nás povede k dalším krokům. Druzí nás tlačí jen tak dlouho, dokud nepochopíme. Jsou spoluherci v našem životě. Bez oběti není agresora.