Vyčerpání a stres

11.12.2023
Cítila jsem se uhoněná. Vyčerpaná.Bylo toho na mě moc. Nevěděla jsem, co dřív. Byla jsem zoufalá z toho všeho, co ještě musím. Cítila jsem obrovský tlak na sebe.

 

Myslela jsem si, že se svět a povinnosti na mě valí a že nic nezvládnu včas a tak, jak bych měla. Práce, děti, Vánoce za dveřmi.... 

Bylo toho tolik!

Já jsem si myslela, že ten stres přichází z venku. Ze světa okolo mě. Že mě prostě převálcuje a není úniku.

Já jsem si nedokázala uvědomit, že ve stresu se cítím já = moje tělo, které neustále "kluše" za mou hlavou, za myšlenkami o tom, co ještě musím, které jsou pořád hodně napřed.

Že moje tělo se cítí jako malé dítě, které sotva chodí a mysl ho vláčí jako neúprosný rodič za sebou, aniž by mu dalo čas na to, udělat to pomalu, v klidu, aby mělo čas to zpracovat a cítit se u toho. Prožít samo sebe.

 

Já jsem si neuvědomila, že sama sobě neustále utíkám a ztrácím se sobě z dohledu a moje tělo je z toho zoufalé.

 

Že moje hlava neví, jak se cítí tělo. Že já nemám vůbec ponětí, co vlastně cítím. Jako bych tam nebyla. A že to je TO co hrnu a tlačím a hromadím v sobě.

 

Došlo mi, že potřebují být sama k sobě laskavá. Že potřebují "jen" zpomalit, zastavit, nadechnout se... a udělat další krok ve své přítomnosti. Být se sebou, ve svém těle, při tom, co je teď. U toho, co cítím.

 

Uvědomit si únavu. Smutek a vyčerpání. Opečovat sama sebe tím, že uznám to, co cítím. Že si dovolím se nadechnout, dát si chvilku pozornosti sama sobě.


Najednou cítím nárůst energie. Lásku a péči. Já jsem se v tom nenechala. Zůstala jsem při sobě. A i když toho je stále moc, najednou se o sebe můžu opřít. 

Nejsem v tom sama. ❤️

Dám si ten největší dárek.🎄

Zůstanu se sebou. 💝

© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!