Za trochu lásky...

01.09.2021
Milá ženo, proč jsi ochotná jít za trochu lásky světa kraj? Proč potřebuješ být přijatá ostatními a necítíš se sama se sebou bezpečně?

 

V dospívání ses cítila oddělená od sebe. Cítila ses opuštěná. Ze strachu z dalšího opuštění se ses bála navázat vztah se sebou. Bála ses ale samoty. Jakýkoli vztah byl důležitější než ten se sebou, jen aby ses necítila sama. Byla jsi ochotná jít proti sobě a ubližovat si. Potřebovala ses ale cítit. Mít se sebou vztah. Soucítit sama se sebou. Takto jsi byla závislá na ostatních. Cítila ses v pasti. Nechtěla sis tu bezvýchodnost přiznat. Neklid, nervozita, panika, přecitlivělost smyslů. Ztratila jsi svobodu. Cítila jsi hněv vycházející z své nepřijatelnosti pro sebe a nepřijetí té situace. Potřebovala jsi vyjádřit sama sebe, definovat své hranice. Nesnášela jsi protiřečení. Odpor ke své autoritě. Silné ego. Cítila ses zklamaná sebou. Snažila ses být soběstačná, nezávislá na sobě. Smutek zadumanost, přemýšlela jsi o tom, co by bylo kdyby... Citový chlad vůči sobě. Potlačovala jsi a neprojevovala své city a pocity. Uzavřenost. Potlačený hněv. Potřebovala jsi být citlivá, otevřená, vřelá vůči sobě, ale místo na sebe, na vztah se sebou ses naladila na ostatní, na vnější vlivy. Jako bys byla průchozí, bez hranic.


Jako by ti chyběl vztah k sobě, ke svému tělu. Jako bys místo cítění sebe sama hledala city a naplnění se venku, mimo sebe.

 

Jako by ses nedokázala naladit k sobě, zpátky a vycházet ze sebe. Jako bys pořád čekala to naplnění sebe z venku.

 

Jako by ses bála sama sebe. Jako by ses zklamala a už si nedala další šanci navázat se sebou vztah. Jako bys nějak vzdorovala sama sobě a snažila si dokázat, že se nepotřebuješ. Jako by ses nechtěla potřebovat. Jako by sis myslela, že to zvládneš bez sebe, bez svého těla a vlastní autority.


Zároveň ale jako by ses tím dostala do pasti. Protože ses stala závislou na přijetí ostatními.
Jako by sis myslela nějak, že ego, myšlenky jsi ty a oddělila se od svého těla. Jako bys ho nechtěla potřebovat, ale zároveň ses cítila oddělená a jako by to tělo ti nepatřilo.

 

Jako by sis myslela, že nejsi to tělo, ale zároveň jsi cítila ty jeho pocity, od kterých ses oddělovala a opouštěla se. Jako by sis myslela, že bez sebe můžeš být, že se můžeš oddělit od těch pocitů těla, od sebe sama. Jako by sis myslela, že se nepotřebuješ. Odmítla je cítit. Sebe cítit. Jako bys nechtěla být na sobě, těle a svých pocitech závislá. Jako by ses snažila se oddělit, popřít je a necítit je.

 

Jako by ses snažila se necítit a místo toho se naladila na okolí a hledala se venku. Mimo sebe sama.

 

Jako bys nějak potřebovala uznat sama sebe. Uvědomit si sama sebe v těle. Že to jsi Ty. Ne myšlenka v hlavě, ale to tělo s těmi pocity jsi ty.
Jako bys potřebovala uznat to, co cítíš. Neutíkat před tím. Dovolit si to cítit. Všechno. Nechat to projít sebou, tělem a zvědomit si to. Tohle já teď cítím. Pojmenovat to, nejlépe nahlas. Zůstávat v těle, s těmi pocity, i když se ti třeba nelíbí. I když jsou ti nepříjemné a i když se jich bojíš. Bojíš se jich a utíkáš před nimi jen proto, že jim vzdoruješ a nechceš je cítit. Nechceš tohle cítit. A čím víc utíkáš, tím víc rostou a pronásledují tě.


Potřebuješ se zastavit a být s nimi. Cítit je v těle, dovolit jim, sobě být. Ano, teď tohle cítím.
Potřebuješ se cítit se sebou bezpečně, to znamená, že si dovolíš se cítit. Bez odmítání a potlačování, shazování a souzení toho, co cítíš. Bezpečně, když si dovolíš to cítit a pojmenuješ to, co cítíš a tím uznáš, že to můžeš cítit. A tím to může odejít, proměnit se.


Všechny ty pocity odvržení, nechtění, nepřijetí... Cítíš vůči sobě, ale protože se nevnímáš, tak hledáš to bezpečí venku a cítíš se v pasti. Protože ti to venku nikdo nedá. Nikdo ti nedá pocit přijetí, bezpečí. Ten musí přijít zevnitř.
To je ta bezpečná náruč, kterou hlavně ženy hledají. Cítit se přijatá se svými pocity a emocemi. Cítit se v bezpečí s nimi. Se sebou. Ať to je cokoliv. Ta náruč je naše tělo, které je prostorem pro to, se cítit fyzicky. A tím uvědoměním si svých pocitů a emocí je můžeme pustit a jít dál. Plynout se životem.


Ty pocity, emoce jsou náš život, smysl i naplnění. To je to živé v nás. Když se od sebe, těla oddělíme do hlavy bojíme se, necítíme se bezpečně, protože se necítíme. Nevíme, že jsme to my, kdo cítíme. Máme strach, protože se bojíme těch pocitů, se kterými se nedokážeme ztotožnit. Jako by přicházely z venku, odjinud, jako by nás napadaly. My si je potřebujeme ale uvědomit, uznat. Ano, tohle já cítím.

 

Je to jako bys nebyla u sebe doma a bála se, kdo přišel na návštěvu. Krčila se někde venku a bála se jít dovnitř. Jako by ses necítila bezpečně u sebe doma, ale jen proto, že sis neuvědomila, že už tam vlastně jsi. Že jsi to ty, koho se bojíš. Není čeho se bát, když si uvědomíš, že to jsi ty. Ty pocity, to tělo, ten život.


Jako bys neuznala sama sebe. Potřebuješ uznat sama sebe. Svou svéprávnost. Celistvost. Uvědomit si, že to, co hledáš venku nedostaneš od nikoho, ale až si to dáš sama. A v tu chvíli to přestaneš hledat venku a zároveň to pak dostaneš i z venku.

 

Zkus si u zrcadla uvědomovat sama sebe. Dívej se na sebe a uvědom si, že to tělo, to, co vidíš jsi ty. Mluv se sebou, říkej si co cítíš. Uvědom si svoje Já jsem. Nejsem jen myšlenka, ani hlas v hlavě. Jsem tohle všechno. To tělo. To, co cítím.
Uvědomit si svou pravdu. To, co ty cítíš, ať je to cokoli, je tvoje pravda. To co hledáš u druhých je to, co si potřebuješ dát sama.


Potřebuješ se vrátit k sobě, domů. Odpočinout si v bezpečí sebe sama. Spočinout v sobě.

 

Ty jsi to, co hledáš venku. ❤️
© 2016 - 2024, Příběhy emocí. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!