Žít svůj život

 Vyšlo to z 5 let.

Cítil se přemožený na všech úrovních. Nevěděl, co se s ním děje, nepoznával se. Jako by si s ním každý mohl dělat, co chtěl. Otupělost mysli a smyslů. Nerozhodnost. Jako by mu unikala energie. Obtížné soustředění se. Vnější dojmy nepronikaly dovnitř. Pasivita, apatie, lhostejnost, silný pocit izolace. Deprese. Úzkost vyvolaná vlastním stavem. Zpomalený duševní vývoj. Snadno se podřídil vůli druhých. Ztratil svou vůli. Prázdný pohled. Jako by byl v područí. Pocit šikany. Cítil se převálcovaný. Bezmocný. Nic s tím nedělal, byl si jistý, že neuspěje. Jako by si házel klacky pod nohy. Smířlivý se svým nevyhovujícím postavením. Nečinnost. O nic neusiloval. Cítil se opuštěný. Oddělený od sebe sama. Potřeboval se cítit, vztahovat k sobě. Byl ale ochotný jít proti sobě a ubližovat si. Bál se samoty. Cítil se v pasti. Nechtěl si to ale přiznat. Naprostá bezvýchodnost situace. Nebyl schopný pohybu. Panika, neklid, pocit klaustrofobie. Velký strach. Postupná apatie a rezignace. Ztratil svobodu. Potřeboval se starat o své city a potřeby, o sebe, ale cítil se nejistý, nerozhodný. Úzkost, strach z důsledků vlastních rozhodnutí. Úzkost z budoucnosti. Otupělost, zoufalství kvůli maličkostem. Obtížné soustředění se. Shromažďoval emoce v těle.

Jako by byl v nějaké pasti. Jako by se cítil být v područí všech, ale nechtěl si přiznat, že není.

Jako by to byla nějaká iluze, že nic nemůže, že musí poslouchat druhé, být tu pro ně... Ale jako by si nechtěl přiznat, že nemusí.

Jako by se nějak schovával, jako by to bylo nějak pohodlné ustrnout, svést to na druhé a nic nedělat. 

Jako by se schovával a nějak si v tom lebedil a zároveň říkal, že to tak nechce, ale jako by to bylo jen o jeho volbě, jeho rozhodnutí.

Jenže jako by to nechtěl udělat. Jako by si v tom hověl, liboval a nechtěl převzít zodpovědnost za sebe. 

Jako by to bylo pohodlné, sice na prd, ale teplíčko. Jako by mu to na nějaké úrovni vyhovovalo.

Jako by se bál sám sebe, postavit se za sebe a žít se. Jako by se vyhýbal sám sobě a byl líný něco dělat. Uvědomovat si sám sebe, souvislosti, uvidět se v druhých, pracovat se sebou...

Jako by přece už všechno věděl. Jenže jen na rovině mysli a nic neaplikoval do života. Nic z toho nepraktikoval s nežil.

Jako by se cítil nějak povznesený nad tělo, city a emoce a na tom obláčku měl pocit, že už všechno ví, že už nic nemusí. 

Jako by potřeboval klesnout pozorností do těla a uvědomit si realitu. Svůj skutečný život. Ne ten venku, ale ten uvnitř sebe sama.

Jako by si potřeboval uvědomit sám sebe v těle. Co se v něm odehrává. Co cítí a co potřebuje. Přestat být konzumentem toho světa venku, ale začít žít ten svět uvnitř sebe a tím si tvořit ten vnější svět.

Jako by v tom byla taková rezignace vnitřní, nějaký vzdor. Když jsem nemohl, tak já teda nebudu. A máte, co jste chtěli. Jenže si neuvědomuješ, že ses obrátil proti sobě. Že ty přicházíš o svůj život. Že trestáš sám sebe.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale taky nic neprožije. 

Je čas se probudit. A ožít. Uvědomit si sám sebe. Svět kolem sebe. Uvidět se. 

Jako by přijímal ten život nějak, kam ho postaví, tam bude. I když se mu to nelíbí. Jako by rezignoval, že nic nezmůže. Jako by se cítil jako oběť okolností. Že to tak musí být. 

Jako by si potřeboval uvědomit, že to, kde je, je proto, že se nevztahuje k sobě. Že si nechce uvědomit, jak se v tom a proč cítí, uzdravit to a proměnit svou realitu. 

Jako by se té vnitřní, duševní práci vyhýbal a rozptyloval se neustále tím venku. Jako by si nechtěl připustit svůj vliv a moc na to, co žije. Jako by se bál své zodpovědnosti. A odmítal ji a tím sám sebe. 

Jako by si potřeboval začít uvědomovat a tvořit svůj život ze vnitř ven. 

Zvolit sebe. 

Rozhodnout se. 

Jako by to byla volba, kterou máme v každém okamžiku. Čemu dám svou pozornost? 

Je to na něm. 

Nikdo to za něj neudělá.