Životní láska

Hledáme jí ve vztazích, ve věcech. 

Máme pocit, že nám něco chybí.

Že jsme byli o něco ochuzení.

A tak chodíme světem a zkoušíme TO najít. Přes lidi, zážitky, cesty...

Oči máme na stopkách a bojíme se, že to mineme. Že to propásneme, že o to přijdeme. 

Jsme pořád venku, už jsme unavení, vyčerpaní a vyprahlí a TO stále nikde.

Mnohdy už jsme zapomněli, co TO vlastně hledáme. Jen máme takový pocit, vzpomínku...

Když budeme mít štěstí, jednou, náhle, nebo krok za krokem si uvědomíme, že to, co jsme celou dobu hledali, ten zdroj lásky, života, citů a prožitků, byl celou dobu s námi.

Že byl celý život námi, jen jsme se pořád dívali ven a ne na sebe sama. Dovnitř.

Že ten domov, přístav, bezpečí, přijetí, láska přijde, když si uvědomíme sami sebe, ve svém těle. 

Nikdo jiný to za nás neudělá. 

Představa, že nám to někdo druhý dá z venku, je představa zraněného dítěte v nás, které se kdysi vzdalo své moci nad sebou, svého života, ve svém těle, v sobě, které se vzdalo samo sebe.

Možná je čas dospět a uvědomit si, že už můžeme být tím, kým jsme byli stvořeni a pustit všechny iluze o nás. 

Uvědomit si, že jsme se celý život cítili osamělí a smutní sami bez sebe. Že jsme trpěli, protože jsme sami sebe neviděli.

Dovolit si spočinout v sobě.

Ve svém těle.

Zdroji veškerého života.

Ve mě. 

Já jsem TO, co jsem hledala.

Láska mého života.

Mirka Zagozdová